Den 1.

(Příbram - Plzeň - Rozvadov - Norimberk - Merzik - Esch-sur-Alzette)

A je to tady, ráno budík s rozumem, máme to po dálnici necelých 700 km, počasí bude snad v pohodě, tak není kam spěchat. Poslední ladění motorky v garáži, přihození k baráku a loučení doma...

Akce interkom. Hm... Nakonec jedeme, a dokonce se slyšíme, ale byl to zase porod. Daří se nám vyrazit s pár minutovým zpožděním a s očekáváním příštích dnů si razíme cestu k prvním hranicím, do Německa. Po necelých dvaceti kilometrech potkáváme první uzavírku, ale co, to nás nerozhodí. Po chvilce na mě displej svítí LAMPR ! Aha... To brzy. Zase přední? Ne to je zadní. Svítí mi brzdovka? Ne. Nebudu se moc rozepisovat, stačil jeden deštík a chyba zmizela, brzdovka se zázrakem spravila sama :-D.

Cesta po dálnici je... cesta po dálnici, ale díky tomu pak máme víc času na cíl. Ubytování nacházíme v Lucembursku po trochu bloudění, jelikož prostě nevěříme, že značka "Slepá ulice" může být opravdu slepá a plot u kolejí nás vrací na stejnou křižovatku, kde už víme, že to neoje**** :-D. Kemp je v pohodě, místo pro stany schované, jen ten déšť, zase, ne a ne se ho zbavit. Pod plachtou se alespoň najíme, popijeme ze zásob a Milan likviduje prací gel. Neřekl, že si veze v kufru automatku :-D.

Ubytování:
Camping Gaalgebierg (7 euro/ osobu, stan, moto, GPS: 49.484618, 5.986195)

Zápisy z itineráře:
Polojasno, déšť. Máš volno. Ty vole zatáčka, teď skončím v poli. Benzín v Německu 1,719! Milan pere prádlo už po cestě :-). 20 km od domova první uzavírka a LAMPR ! - opravilo se samo v dešti.

Den 2.

(Esch-sur-Alzette - Remeš - Paříž - Caen - Cherbourg)

Probuzení do slunečních paprsků, s mírnou bolestí hlavy po večerním chytračení, je příznivé. Když si projíždím novinky v telefonu na záchodě, začne cosi bubnovat do střechy... Ha, stan mám otevřenej, bubnování je silnější a silnější, volám Ondřejovi, bez výsledku, asi někde něco leští :-). Přebíhám ke stanům, zavírám a jdu si udělat něco ke snídani pod plachtu, sláva to plachtě...

Předpověď je horší než realita, balíme, nasedáme a vyrážíme do dalšího dne plného dálnic, silnic, mýtnic, kolon a zase dálnic... A není mýtnice jako mýtnice. Třeba tady není dobré, aby jsme byli za sebou jako husy, pač pak ta jejich chytrost vůbec nepozná co tam stojí... Motorka s šesti koly? Divné auto? Tumáš to za plnou cenu! Alespoň za nějakou to dalo. U druhé motorky to nedělalo pro jistotu nic a volat tím jejich interkomem kamsi je celkem zábava :-D. Nakonec nám to došlo a další fronty jsme netvořili. Srandu jsme si užili i s tankováním. Kde se platí? Lidi nikde, to známe už ze severu, to je v pohodě... Ale tady to je takové, jiné, prostě nám to zase chvilku trvalo, země robotů to je :-D.

Paříž... Jóóó, jedeme skrz Paříž. Tedy nějakými kličkami, co vymýšlí Waze a zdá se, že dobře. I tak se motáme ve spletitosti kolon a v interkomu poslouchám čísla. Tedy kilometry, co už jedou kluci na rezervu a čerpačka v nedohlednu. Sjíždět do menších uliček není úplně moudré, večer nám jede trajekt, tak doufáme v zázrak, případně v hadičku a mého tankeru, co má benzínu pořád dost.

Jsme v přístavu s rezervou, připravujeme si věci na palubu, noc bude dlouhá. Milan si vyndává oblečení a neskutečně kleje... Já s Milanem jsme vypili všechna piva už první večer. Ondřej je škrtil na loď, a pak z nějakého důvodu dal jedno Milanovi, ten jej dal do kufru. A co ten černý Petr udělal? Prochcal mu oblečení, takovou malou dírkou furt chcal a chcal a Milan klel a klel :-D. Z druhé fronty se jedné paní Milana zželelo a podává mu igelitku a utěrky na utření. Někdo používá parfém, někdo pivo, a pokud tam stále stojí ta plechovka u fronty, čůrá tam dodnes :-D.

Líná huba... Po zakurtování motorek si to míříme k recepákovi s dotazem, kde si můžeme lehnout. Ptá se, jaké máte lístky? Ty nejlevnější samozřejmě :-D. Today is Christmas a připisuje na ty nuzné palubní lístky informaci, že máme sedadla ve spací místnosti :-D. Po vysvlečení a vyzutí se jeden poblíž oddálil a už jsme ho ani neviděli, že by tak brzy bylo cítit, že tam jsme? :-D Já se uvelebuji na sedačky, Ondřej s Milanem na karimatky a za "jemného" ševelení motorů, a po třech, třikrát krásně natočených pivech v místním bufetu, spokojeně usínáme.

Ubytování:
Stena Line (0 euro/ osobu, sedačku)

Zápisy z itineráře:
Ráno v kempu slunce střídá déšť. Francie, nic nefunguje, mýto, čerpačka. Skrz Paříž žádná pumpa, 90 km na rezervu. Milan: To mám radost, když to takhle prasíme. Today is Christmas - máme zdarma sedačky. Milan rozbil darované pivo, tak od paní z karavanu dostává igelitku a utěrky.

Den 3.

(Rosslare - Waterford - Dungarvan - Killeagh - Carrigtohill)

Dobré ráno, kolikrát jsi šel v noci na záchod? Zněla pravidelná otázka, která nás neopustila po celý výlet :-D. Celkem vyspalí, po večerním plánování a sbalení věcí nasedáme opět na motorky a vyrážíme na Old Head of Kinsale.

Ne tak rychle, hezky vlevo a pomalu vpřed... Rovinky nám jdou, tankování také a blíží se první kruháč. Má dva najížděcí pruhy a namalované šipky dost pomáhají. V levém, prostě hned odbočím na prvním, LEVÉM sjezdu. U pravého si to dávají dokolečka, dokola a ještě u toho blikají vpravo. Celkem logické, že? Další den už ano, první jsme se v interkomech chválili u každého odbočení, a zda bylo vyloženě správné nevíme, místní už asi mají zkušenosti s takovými... A radši zastavují, a to snad všude. U chodců na silnici, u cyklistů, u nás :-D.

Silnička se zužuje, je lemovaná křovím ohoblovaným od aut, fakt se tam normálně nacpou a brousejí částí auta cokoliv, co tam je... Levé zatáčky jsou pořád opatrné, není tam přes křoví nic vidět a sem tam autobus hezky vyděsí, když si to jede prostředkem a místo ani pro motorku není. Ale člověk časem otupí, a nakonec je to svezení parádní, čím užší cesta, tím lepší...

Old Head of Kinsale je moc hezký maják, vlastně naše první zajímavost na cestě a je znát, že nezajímá jen nás a lidí je kolem celkem dost. Karavany všude kolem, stany za značkami zákazů stanů také, začíná se nám tady ještě více líbit :-).

Spaní jsme dnes našli za pomoci pana G v Camping Jasmine Villa. Vede ho postarší dáma a zjišťujeme, že asi neumíme anglicky. Co že to říkala? A furt mluví a mluví... No, stavíme stany a sprcha jede 7 minut, to jsme z toho chytili. "Senk jů very MUČ", to nás provází celým Irskem. A "Ha Ja". Pak se dozvídáme, že je to zkrácenina Hi, How are you? Vyštěkne to na vás prostě kdokoliv na ulici, všude. Zda je zajímá, jak se máme, to nevím, ale dlouho mi trvalo reagovat jinak, než "Hau". I Ondřej se to časem naučil :-), sem tam z nás padalo i něco jako "Jaja" :-D.

Ubytování:
Jasmine Villa (10 euro/ osobu, moto, stan + 2 eura sprcha na 7 minut :), GPS: 51.911570, -8.239735)

Zápisy z itineráře:
Azuro. Jízda vlevo, nezvyk. Martin: Teď jsem mu to tam poslal. Já tam asi neměl jezdit. Všude mraky havranů.

Den 4.

(Carrigtohill - Cork - Old Head - Toe Head Signal Tower - The Beacon - Barleycove)

Dobré ráno, balíme, snídáme a máme se ke startu, připravit, pozor, kde mám rukavici? Vybaluji vše z kufrů, kluci obcházejí kemp, koukají skrz zavřené dveře do recepce, do košů, ale rukavice nikde... No což, nasazuji jednu a jedeme. Celou cestu ale myslím na to, jak jsem blbej, že jsem někam dal jednu rukavici a nevím kam. I stan a spacák jsem znovu rozbalil, prostě není nikde... Záhada ztracené rukavice mě provází celý den s vědomím, že budu mít parádně opálenou jednu ruku :-).

První dnešní cíl máme Old Head of Kinsale. A hned po příjezdu k hlavnímu parkovišti nám padají čelisti. Ne DVD z Hollywoodu, ale úžasem klapačky. Nejprve zkoušíme projet kamenou bránou až co to dá. Milý hlídač, věkem pokročilejším než naši dědové vysvětluje, že do priváta nee. Parkujeme hned vedle a jdeme se kochat prvními většími útesy na naší cestě. Dámy a pánové, jsme teprve na začátku, jen mlčíme, sem tam slyším "ty vole...".

Plni dojmů pokračujeme dál po Wild Atlantic Way, až přijíždíme k pláži u Laherne Hill. Jako fakt tu mají takové pláže? Sice jsme od poslední přestávky moc neujeli a koupací blázni za mnou neříkají ani slovo, ale i tak to stáčím na parkoviště a s odhodláním beru i já, ano čtete dobře, i já plavky :-D. Nebudu zastírat, ledová voda jako prase, ale můžeme si odškrtnout koupačku v Atlantském oceánu. Naštěstí nás horký vzduch celkem rychle usušil a notně nasoleni jsme pokračovali dál.

Wild Atlantic Way je dobře značena, i tak se nám ale daří cestu sem tam ztratit, pak se zase ukáže a malujeme na mapě zajímavé tvary. Každou chvíli jsou značené odbočky k zajímavostem, někdy opravdu zajímavým, jindy méně. Volíme větší cíle a některé jen zahlídneme od silnice. I tak jedeme poctivě po nádherné silnici a lemujeme západní pobřeží. Nečekáme, že dojedeme až na konec a radši si užíváme místa kde právě jsme a nemyslíme na to, kde už by jsme měli dle itineráře být.

Timoleague Abbey nebyl vybraným místem, ale zastavil jsme. Františkánský klášter, postaven na místě starověkého kláštera sv. Molagy, už z dálky dýchá tajemnou atmosférou. Spíše náhodou navštívená Toe Head Signal Tower nám také bere slova. Okolní vřesoviště a výhledy jsou... prostě nádherné. Co vše Irsko ještě může ukázat? Ten den ještě Baltimore Beacon, signální věž chránící vchod do přístavu. Místní obyvatelé ji nazývají Lotova manželka, narážka na Bibli, kde se Lotova manželka proměnila v sloup soli.

Poslední cíl dne Mizen Head nám nevyšel, naštěstí. Otevírací doba je neúprosná a hledáme kemp v okolí. Stavíme stany na místě, které nám ukázala slečna z recepce a mluvíme česky :-). Moc si prý nepokecá, tedy kromě jazyka našich bratrů Slováků, kteří v kempu také pracují a večer nás obdarovali výbornou klobásou, fakt poctivá, domácí, ze Slovenska vezená, v Irsku snězená. A proč jsem zmínil "naštěstí" u otevíračky v Mizen Head? O tom zase až zítra...

A jak to bylo se záhadou ztracené rukavice? Nějak se mi dostala mezi košile, do textilního pořadače na oblečení, či jak to nazvat. A jak se tam dostala? To ví asi jen rozpitá slivovice, co se válí hned vedle :-D.

Ubytování:
Camping Barleycove Holiday Park (12 euro/ osobu, moto, stan, GPS: 51.464522, -9.756541)

Zápisy z itineráře:
Záhada ztracené rukavice večer objasněna :-). Ty vole, a tahle červená je tady k čemu? Československý personál. Domácí klobása. Koupačka v moři.

Den 5.

(Barleycove - Mizen Head - Donemark - Lambs Head - Kanmare - Whitestrand - Glanbeg)

Na jedné z čerpaček se s námi zakecal motorkář a radil zajímavá místa. Několikrát zmiňoval úsek, který nás čekal dnes. Za nás všechny, dvěma slovy: "Nejlepší svezení...". Jak cesta na Dursey Island, tak z něj dál na sever za to prostě stojí. Levá, pravá, horizont, levá...

Ale nepřeskakujme. Po ranní rutině se loučíme s místní posádkou a vyrážíme k Brow Head Watch Tower, která na nás celou dobu kouká. Počasí je půl na půl, ale neprší. Strážní věž není udržovaná a působí drsným dojmem, jakým byl nejspíš celý život Irů.

A konečně Mizen Head Signal Station. Otevírací doba po včerejším zjištění v pohodě a je jasné, že by ani hodina nestačila. Není divu, že se tady natáčel film Star Wars. Dechberoucí útesy, vlny, chodníčky, most, útesy, útesy, útesy... To nejde jednoduše popsat, to se musí vidět, zažít, žít.

Dursey Island Cable Car je zajímavá lanovka na Dursey Island. Jistě tam najdou chodiči co hledají, ale my jsme dnes už dost nachodili, a tak si jen Ondřej dává prvně Fish and Chips. Po zaplacení hledíme na jakéhosi pána, který celý talíř s pokrmem vyhazuje do koše. Nejspíš si nedal tu nejlevnější rybku jako Ondřej, jelikož jeho byla vážně k snědku a nezbyla ani kostička :-).

Zastavujeme u Dooneen, historických měděných dolů. Po pár fotkách je čas najít místo na spaní. Pan G radí Glenbeg Caravan And Camping Park hned u moře. Barva je nádherná, jen tam skočit a ... Ne, nevzal jsem si plavky a nechal ty dva blázny samotné skotačit a jen hlídal chladící se plechovky piva na kraji vln :-D.

Ubytování:
Glenbeg Caravan And Camping Park (8 euro/ osobu, moto, stan + 1,5 euro za sprchu, GPS: 51.759125, -10.080993)

Zápisy z itineráře:
Výborné svezení. Lanovka hezká, ale ne nutná. Mizen Head - Top. Ochutnávka Fish and Chips. 2. koupačka v moři a chlazení oiva tamtéž. Yamička je asi dodávka, veze 12 piv, 6 vod a 18 klobás.

Den 6.

(Glanbeg - Waterville - Portmagee - Castlemaine - Dingle - Dunquin - Ballyferriter - Feohanagh - Dingle)

A zase Wild Atlantic Way, nádherná cesta, která nás vede k dalším útesům, nesoucí název Kerry Cliffs Portmagee. Útesů je na západním pobřeží opravdu hodně, většina vstupů neplacených, jiné za pár drobných. Kerry Cliffs je jeden z placených, ale také jeden z nejhezčích. Cesta od parkoviště vede mírným kopcem a pořád není vidět nic. Po pár minutách se výhled otevře, až nevíte, kam dřív koukat. Svítí sluníčko a skály s vlnami hrají nádhernými barvami. Hele, támhle něco je. Povídá Milan u cedule Absolutely No Entry a ukazuje za zábradlí, směrem pod nás. To bude asi čepice... Milan má strach z výšek, tam nevleze. Ale jelikož jednu čapku ulovil na lodi, je to jako droga, čepicéééé... A je tam, skáče přes zábradlí, opatrně se přibližuje, je blíž a blíž, skoro ji má a ... má ji :-D. Je parádní. Irská s trojlístky a shodujeme se, že muselo být hodně pláče ve chvíli, když ji nějakému dítěti vítr vzal a připravil pro sběratele :-D.

Někdy je fajn si cestu zkrátit malým trajektem, přívozem. Nestojí většinou více jak 10 euro, času se dá nahrabat celkem dost, a tak se zastavujeme u Ballycarberry Castle. Zajímavé torzo hradu, jen škoda, že se k němu nesmí blíž. Po zapózování americké turistce, které se galantně zeptala "I'm a crazy American", zda si nás může vyfotit, pokračujeme k pláži Inch Beach. Počasí je pořád dobré, mraky se sice honěj, vítr je čím dál silnější, ale nepromoky nepotřebujeme. Ostatně vítr se hodí místním na pláži, kde vzkvétá půjčovna všeho, co se dá použít ve větru na vlnách. Trochu riskuji se stojánkem v písku a jdu fotit, odjezd bude zajímavý :-D. Nikdo nepadá, tak jedeme zkusit jinou pláž, spíš tak náhodou, Beenbawn beach.

Fakt tu nic není, ale vůbec nic. Proč sem jedeme? Ale co, tak jedeme. Končí asfalt, končí prašná cesta, kopeček dolu v písku, písek, písek jenom písek a jsem u móře. Ty vole, jak se dostanu zpátky? Jsou vidět jen stopy od traktoru, a tak jde hrdost stranou a volám na kluky, pojďte se sem projít :-). Bylo to krušných 5 minut, možná víc. Hluboký písek a sem tam větší kameny se postaraly o fajn zábavu, až byla všude kolem cíti i spálená spojka. Bez ztráty kytičky, za pomocí dalších sil, jsme všichni zpět na asfaltu a míříme si to rovnou do dalšího ubytování Rainbow Hostel. Díky hoši :-).

Ubytování v hostelu, či lépe řečeno za hostelem je fajn. Stany stojí, ale proviant jsme podcenily a za zpěvu lépe připravených jdeme spát...

Ubytování:
Rainbow Hostel (10 euro/ osobu, moto, stan, GPS: 52.147699, -10.289197)

Zápisy z itineráře:
Kerry Cliffs - pecka výhledy. Sledování práce ovčáckých psů. Ochočený racek. Na pláži motorky na stojánku nestojí a z další je potřeba hrocha vytlačit. Už jsme tak slavní, že si nás fotí američtí turisté. Milan ulovil druhou čepici.

Den 7.

(Dingle - Traiee - Listowel - Aill Na Bruh - Percy French - Doolin)

Prší. Nevím kolik je hodin, ale prší. Spím dál, budím a prší. A je to tady, pravé irské počasí nám ukazuje svou tvář. Balíme za deště věci a s přáním ke slunci vyrážíme na Conor Pass. Koukám nyní na fotky z Googlu a je hezkej. Škoda, že my se neviděli ani navzájem, jaké bylo mléko s deštěm. V nepromokách jsme už vyjeli, tak sedíme na zadcích a rychlostí místních oveček se šouráme dál.

S deštěm přijíždíme i na další přívoz, který nám zkracuje cestu na Loop Head. Chvilku neprší, hurá, oschneme. Neoschneme, zase chčije. Maják Loop Head je krásnej, okolní skály jsou rozbíjeny silou větru a vln takovou silou, že se člověk bojí jít dál a kouknout za okraj.

Předpověď je na dnešek jasná, ale zítra chceme jít pěšky na Cliffs of Moher a začíná pře aplikací v mobilech, jak tedy zítra bude :-D. V každém případě jsme se nakonec shodli, že bude fajn si lehnout do peřin, vysušit stany a připravit se na další den, kdy nám pod zadkem pojednou akorát tak nohy.

Ubytování:
Glasha Meadows B&B Doolin (40 euro/ osobu, se snídaní, GPS: 53.034015, -9.361894)

Zápisy z itineráře:
Chčije a chčije...

Den 8.

(Glasha Meadows - Doolin - Cliffs of Moher - Doolin - Glasha Meadows)

Probouzíme se v noblesním Glasha Meadows B&B Doolin, vedeným postarším párem až s aristokratickým chováním. Využíváme pokoje k sušení všeho a karimatky, spacáky, ponožky, motohadry, stany... Ano i stany, jsou všude. V poklidu jdeme na snídani, objednali jsme si irskou a maximálně spokojení vyrážíme na motorkách do 3 km vzdáleného Doolinu. Večer jsem totiž řekl, že oni to třeba ujdou, ale mě bude stačit hlavní trasa, natož jít ještě 6 kilometrů navíc, to chcípnu... Tato zmínka, tedy obě mají důvod :-).

Včerejší cestou do Doolinu jsme viděli hlavní přecpaná parkoviště autobusy i auty, to bude lidí... Ale útesy jsou tak rozsáhlé, že to není zase tak zlé. Vyrážíme pěšky na začátku turistické trasy ve městě Doolin a svižným krokem se prokousáváme prvními kilometry. Fotografovo srdce zaplesá každým dalším krokem a ... podívejte se sami, to popisovat netřeba. Jsme na konci u Moher Fort Site Telegraph Station, 12 kilometrů v nohách a dáváme si svačinu. Teď to půjde rychlejš, říká Milan. No potěš, takhle stíhám jen tak tak... Ale tuňák vezený až z domova mi vlil do krve tolik oleje, že jsem ani jednou nezaváhal. Tedy jednou, ale schody jsem obešel po chodníčku, kde jsem rozhýbal tvrdnoucí nohy. Počasí nám vydrželo, hurá. A je to tady, začalo chcát :-D. Naštěstí jen na pár posledních kilometrů, kdy se Milan snažil nasadit parádně žlutou pláštěnku, ještě s parádnějším odérem od pracího gelu, co si hned na začátku v Lucembursku rozlil do věcí :-D. Ale jsme u motorek, šťastní, nakupujeme dárky domů v obchůdku s ryze irským zbožím a jdeme to zapít do vedlejší hospůdky GUS O'CONNOR'S PUB. Tedy jen jedno, jsme kolmo a sice se tady smí za volant i řídítka s nějakou tou deci, není radno riskovat.

Zmínka "Využíváme pokoje k sušení všeho". Koho by napadlo, že nám půjde děda měnit peřiny a ručníky, když jsme ubytovaní jen na dvě noci? Toho muselo po otevření dveří trefit... Ale snídaně byla dobrá i druhý den, tak jsme nejspíš nebyli první, nebo možná poslední motorkáři, co ubytoval.

Zmínka "jít ještě 6 kilometrů navíc, to chcípnu...". Po sprše mi otrnulo, Ondřej přeci říkal, že k první hospodě to není zase tak daleko... A tak jsme si k porci 24 kilometrů přidali dalších 6, jelikož jsme došli až do GUS O'CONNOR'S PUB, kde skvěle hrála živá muzika, točil se výborný Guinness a dali jsme si za odměnu i takovou gulášovou svíčkovou s hovězím :-D.

Ubytování:
Glasha Meadows B&B Doolin (40 euro/ osobu, se snídaní, GPS: 53.034015, -9.361894)

Zápisy z itineráře:
CLIFFS OF MOHER. Pršelo, ale snad jen 2x. Ušli jsme to :-). Za odměnu pivo a jídlo v knajpě. Snídaně dost dobrá. Hodně lidí, ale fakt to za to stojí. Dárky. Papuchálci. Pan domácí se asi divil po otevření cimry - stany, fusekle, rukavice, karimatky, spacáky všude :-D. GUS O'CONNOR"S PUB - Guinness a žrádlo, zašli jsme si dalších 6 km.

Den 9.

(Glasha Meadows - Galway - Spiddal - Kilkieran - Moyard - Ballinrobe - Athlone)

Dnes nemáme cíl. Pojedeme po Wild Atlantic Way a počasí nám určí směr. Zatím neprší, tak jedeme bez nepromoků, tedy alespoň já. U Milana teď přesně nevím a Ondřej se honosí goráčem, tak není radno zastavovat na oblékání obleku dle něj, pač nezastavuje :-D.

Jedu bez navigace první, podle značení krásné silnice a každým kilometrem doufám, že ten jemný deštík přestane. Nakonec se mi i vybíjí interkom, a tak jedu, jedu, jedu až jsem durch mokrej. Jeden pohled do všech aplikací, všech mobilů a bylo jasno. Dnes prší všude, ale úplně všude. Nejlepší, co udělat je, když nevidíte přes hledí na helmě, tak jej nadzvednout. Pak mě, osobou osazenou brýlemi, naprší i na ně a vidím fakt úplný hovno. Pouštím před sebe Ondřeje a po zbytek cesty se držím jeho zadního světla jako lucerničky v pohádce.

Záchranou nám je Heatherview B and B v Athlone. Značenej dost šíleně, ale nakonec ho nacházíme a moc milý pán, bývalý motorkář s několikrát přeraženou nohou, nás ubytovává se slovy, opatrně s tím pivem a oblékněte se prosím, přijedou ještě další hosté :-D. Jen pro upřesnění, večeřeli jsme ve společenské místnosti v trenkách, žádné porno, ale i tak, jiný kraj, jiný mrav :-).

Ubytování:
Heatherview B and B (30 euro/ osobu, se snídaní, GPS: 53.419551, -7.910101)

Zápisy z itineráře:
Nic...

Den 10.

(Athlone - Tyrrellspass - Delvin - Dublin - Holyhead - Parc Menai - Nant Gwynant)

Snídaně opět výborná... Věci se balí na motorku rychleji, když se nemusí balit i stan :-). Čeká nás přesun do Dublinu. Nechceme jet vyloženě hlavním tahem, máme celkem čas do zabookovaného trajektu, a tak se různě kroutíme a s pocitem blížícího se konce přijíždíme do přístavu. Toulám se sám po lodi odplouvající z Irska a vstřebávám zážitky, které předčily jakékoliv očekávání. I přes déšť v posledních dnech můžu sám za sebe říci, DOBRÝ, sakra dobrý! Ale cesta ještě nekončí, čeká nás Wales, a ne zrovna krátká cesta domů...

Vyjíždíme z trajektu, držíme se stále vlevo a drtíme cestu co to dá, ať se dostaneme z Holyhead. Za Bangorem se začíná cesta vlnit, kroutit a pomalu vjíždíme mezi kopečky, najednou kopce a zastavuji. To je nádhera, co to je? Později zjišťujeme, že Snowdonia National Park. Nalézáme ubytování na nás až moc velkém kempu Llyn Gwynant Campsite. První dojem dobrý, ale je divné, že se nikdo nepodívá do očí, natož pozdravit, nebo si pokecat. Co je špatně? V Irsku se nestalo, že ba na nás někdo nevyštěkl jejich oblíbené Haja, ale tady nic. V recepci domluva v pohodě, to je jasný, ale ostatní... Zakončuje to místní "hlídač", kterému snad ještě ani neraší knír, že motorky u stanu mít nemůžeme, že je měkká tráva. Jako jo, ale vyřešili jsme to kameny pod stojánky a pohoda. Ale on nám nedal pokoj ani u večeře, že to je zakázané, že nás sleduje. A přitom jeho halekání se ho ptám, zda je někde signál, že potřebujeme dát zprávu domů. Poprvé mě rozesmál, prý 5 mil tam, 5 mil tam a 1 míle nahoru :-D. Na mapě od GPS Dozoru ztrátou signálu zůstala viset rychlost 67 km/hod, ikonka motorky stála na místě a blikala. To není moc říkající, tak dojídám poslední konzervu, sedám na motorku a jedu zmíněných 5 mil dál. Dávám vědět všem, že jsme v pořádku a jedu zpět, zaparkovat motorku mimo trávu, protože tam byl zase ten ochmířenej ostříž.

Jako malý odboj si motorky ráno zase přivezeme ke stanům a pomalu balíme, snídáme, čekáme na chmířence, ten ale už nepřišel.

Ubytování:
Llyn Gwynant Campsite (12 liber/ osobu, stan, moto, GPS: 53.051925, -4.016779)

Zápisy z itineráře:
Nic...

Den 11.

(Nant Gwynant - Beddgelert - Bontnewydd - Trawsfynydd - Magor - Bristol - Exeter)

Projíždíme dál Snowdonia National Park, ale někde špatně odbočujeme a jsme u moře... Asi štěstí. Při pohledu na vrcholky zpět bylo jasné, že jsme se tak vyhnuli dalšímu zmoknutí.

Nakouknutí do dešťové mapy je všeříkající a padá rozhodnutí přejet rovnou do Exeteru, kde máme domluvené spaní pod střechou u mé sestry s rodinou. Jsou sice ještě na dovolené, ale klíče máme vyřešeny a instrukce kde najdeme jídlo také :-). Kouřové čidlo se nám povedlo při vaření spustit jen jednou a s plnými břichy očekáváme příjezd domácích. Nejedna lahev vína padá a příjemně ovíněni jdeme spát. Ještě jednou děkujeme nejen za střechu nad hlavou, příště to vyjde určitě na delší dobu :-D.

Ubytování:
Exeter

Zápisy z itineráře:
Nic...

Den 12.

(Exeter - Stonehenge - London - Dover - Dunkerk - Gent - Brusel - Aubel - Voeren)

Po snídani a loučení usedáme na motorky a držíme se rady, kudy nejlépe ke světoznámé záhadě Stonehenge. Správně se nedržíme směrovek a odbočujeme dál na šotolinovou cestu, kde už parkují nějaká auta. My ale nejsme auta a jedeme dál a dál až k plotu, kde hlídá paní, co nás pak posílá jinudy než ostatní, tedy na trasu pro socky, co nemají vstupenku :-D. Ale kdo by jel na přeplněné parkoviště, čekal na svozový autobus, mačkal se se všemi? Takhle na socíka to bylo rychlé a viděli jsme v podstatě to samé :-D.

Dover. Kapitola sama pro sebe. Plul jste někdo na motorce z tohoto místa? Ale k věci. Jsme tři motorky, tedy čtyři, ještě se k nám přidal jeden Švýcar. Vše začíná hledáním místa, kde nám dají lodní lístky. Značení mají super, nedá se zabloudit, až vám najednou sličná žena ukazuje, že tudy ne, že máme jet tam. Proč by ne, ona je tu doma, ona to tu zná a jsme najednou ve velkém hangáru plném rentgenů a maníků, co kolem nás běhají a chtějí otevřít kufry, ukazují obrázky nožů s otázkami, vezete? A když se mě ptá, co máš v kufru, odpovím, špinavé ponožky a boty. Otevřít. Otevírám požadovaný kufr, ukazuje dovnitř a ptá se, co to je? Odpovím, špinavé ponožky a boty :-D. Vše netrvalo déle než deset minut a jedeme dál. Že se blížíme k okénku s lístky je zřejmé, nekonečné kolony aut jsou všude a jak to bývá, na motorkách se fronty nečekají. Ha, omyl, tady ano. První náznak byl z okének aut, kdy nám více než dost lidí nadává. Pak otevřeli další budku a stihl tam přejet jen Ondřej a mě skřípnul někdo s autem u již zmíněného Švýcara. Nicméně co slyším v interkomu od Ondřeje i Milana je podle kopíráku. Předjížděl jsi, dej mi SPZ, dostaneš žlutou kachničku a pojedeš znovu na konec a vyčkáš si celou frontu. No potěš, horko jako prase a konec byl fakt daleko... Čekám na odbavení auta přede mnou a cíleně nevyndávám pas jako kluci, ale připravuji si techničák a občanku. Jsem na řadě, jdu si pro pojeb. Pan oficír začal svou jebací řeč a já s úsměvem povídám: "I am very sorry, I do not understand, my English is very bad" a podávám mu občanku s techničákem. Chvilku na mě kouká, žbleptne něco na kolegu, co hlídá kamery a s unaveným pohledem mi podává lodní lístek. Thank you :-).

Vjíždím se Švýcarem na loď, kurtuji, procházím se, čekám, jdu na záď a koho vidím? Jako úplně poslední jedou kluci až si s nimi skoro ani obsluha lodi neví rady, protože motorkáři přeci jezdí jako první... Nicméně stručně řečeno. Díky žluté kachničce byli vyvedeni z prostoru přístavu, všude čekali na odemčení vrat, pořád někdo někam volal, zaměstnali tím několik lidí a proč? Protože Velká Británie? Předjíždět se nemá? Až tak to řešit? Projel jsem už hodně hranic, trajektů a nikde jsem nečekal a tohle nezažil. Ale White Cliffs jsou nádherné...

Pozor, tady se jezdí vpravo... Už jsme zase ve Francii, najednou v Belgii, která nás přivítala teplotami přes 31°C, ale ještě za světla stavíme stany v Camping Natuurlijk Limburg. Stíháme i točené pivo a ke stanům nám ještě po zavíračce dotočil fajn pán, co na starosti všechno měl...

Ubytování:
Camping Natuurlijk Limburg (15 euro/ osobu, stan, moto, GPS: 50.730456, 5.865844)

Zápisy z itineráře:
Nic...

Den 13.

(Voeren - Kolín nad Rýnem - Frankfurt nad Mohanem - Norimberk - Rozvadov - Plzeň - Příbram)

A je tu poslední ráno, poslední den, kterým nás provází nudná dálnice, tankování a teploty atakující 36°C. Celkem změna po vychazeném Irsku, a pak že nebudeme pořádně smrdět :-D.

Zážitky jsou pořád živé, stihli jsme něco málo přes polovinu nádherné cesty Wild Atlantic Way a vůbec nelitujeme, že jsme ji jeli tak podrobně a hodně míst díky tomu viděli a zažili. Počasí nám vyšlo skvěle. Bylo by divné, kdyby nepršelo vůbec. Naštěstí jsme měli štěstí.. :-). Děkuji oběma parťákům za super zážitky a děkuji společnosti GPS Dozor, díky které jste mohli být celou cestu online s námi. Cestování ZDAR :-).

Ubytování:
Doma

Zápisy z itineráře:
Nic...