Albánie - Návrat do hor (26.6. - 9.7. 2016, 4106 km)

Den 1.

(Příbram - České Budějovice - Linz - Liezen - Bruck an der Mur - Graz - Maribor - Ptuj - Zagreb - Novi Grad - Prijedor - Saničani)

Motorky jsou od večera připravené, ráno naštěstí není potřeba nic složitého řešit, jen posnídat, rozloučit se s rodinou a vyrazit do garáže. Těsně před ní jsem zjistil, že nemám kartáček na zuby, dá se koupit všude, a pokud to je jediná zapomenutá věc, je to v pohodě ,-). Milan přijíždí dle domluvy včas, první společné foto za šera vyjde dle předpokladu na houby a vyrážíme kousek po půl sedmé na Dolní Dvořiště. Čeká nás nejdelší přesun z celé dovolené, tak se nijak nezdržujeme, nastavujeme stálou rychlost lehce nad povolenou a prázdnými silnicemi se prokousáváme prvními kilometry.

Ve stylu "Nepřepisujme jen loňskou trasu" si pár úseků dokonce zkracujeme, ale za Záhřebem v Chorvatsku z Velike Gorici nesjíždíme na Chorvatskou Kostajnicu, ale na Novi Grad a tím našli nejhezčí úsek dne. Bez vesnic, aut, koní, krásný, rychlý úsek, i když delší ,-).

Přivítání s Chárou v Pričně je milé, máme každý svůj pokoj a po jídle a pár pivech dokonce odoláváme jedinému českému slovíčku které Chára umí, "Slivovice" ,-).

Ubytování: Restoran-Pansion Ribarska Prica (41 EUR/ 3 pokoje, se snídaní)

Zápisy z itineráře:
Asfalt barvy oliv, vesnice 80 - 120 km/ h, krásná cesta Chorvatsko -> Bosna

Den 2.

(Sanicani - Banja Luka - Jajce - Bugojno - Jablanica - Mostar - Čapljina - Vodopády Kravica - Stolac - Ljubinje - Trebinje - Klobuk - Nikšic - Podgorica - Koplik - Camping Lake Shkodra Resort)

Díky absenci Rakií večer jsme celkem brzy u strojů, čekáme na snídani ve formě omelety a tu tady dělají sakra dobrou, tak mě ani nenapadne odjet dřív ,-). Dnes nás čeká druhý, dlouhý přejezd, který si chceme zpestřit návštěvou Kravica vodopápů pod Mostarem. Nemají být tak profláklé jako jezera v Chorvatsku a souřadnice z netu nás přivádějí na místo, kde voda sice teče, ale rozhodně nepadá ,-). Místní se nám trochu vysmějí, ale navedou na správné místo, které zdaleka nepřipomíná samotu a opuštěnost. Rovná, široká příjezdovka, parkoviště na nespočet autobusů, aut a všeho na kolech a zarostlá vyhlídka na část vodopádů. I tak jsou impozantní a rád se tam někdy otočím znovu, na delší dobu, na koupačku. Takhle stíháme jen pár společných fotek a tradá, jedeme dál. Jiří s Mirkou sledují na webu naší polohu a v příhodný čas vyrážejí ze svého dovolenkového místa na předem smluvené, kde jim sníme večeři, pohovoříme, převezmeme Vranace a v podvečer pokračujeme do dnešního cíle, ke Skadaru. Tímto děkuji Mirce a Jirkovi za pohoštění a za vína, která nám hned ten večer udělala dobrou náladu ,-).

Všimněte si u poslední fotky. 3 motorky a 1 stan. Něco je špatně... Mno, hoši si myslí, že nebude pršet a měli pravdu. Takovej lejavec jsme tam ještě nezažili ,-). Slyším zmatené pobíhaní kolem stanu, přenášení věcí pod přístřešek a pár slov, které bubnování kapek a větru do stanu stejně přehlušuje... Otočím se na druhý bok a spím dál ,-).

Ubytování: Camping Lake Shkodra Resort (5,5 EUR/ 1 os., 1 moto)

Zápisy z itineráře:
Mezinárodní návod na focení: "Málo píp, píp, máčk". Ty vole, já jsem ale píča. A já jsem dvojitá. V Bosně se zásadně nebliká.

Den 3.

(Camping Lake Shkodra Resort - Shkodër - Prekal - Shkodër - Koman)

Prekal, Prekal... Před rokem jsme projížděli touto vesnicí, a když jsme se vraceli z Albánie domů, stala se tu moc smutná věc. Shodou nemilých okolností tu přišli o život dva Češi, Anička a Michal, přátelé našeho spolucestovatele Milana. I teď, při psaní těchto řádek, je mi z toho smutno a jsem rád, že jsme mohli zapálit svíčky pro jejich památku. Když se někdo z okolí dozví kam jezdíme, zděsí se a zmíní právě tuto událost. Prosím vás, byl to špatný den, špatné setkání, špatný člověk. Nejsou všichni stejní, naopak, máme z Albánie ty nejlepší zkušenosti. Nebudeme si nalhávat, že tu není kriminalita, krevní msta a jiné Albánii vlastní, ale pod pokličku cizince nepustí, je tu bezpečně jako kdekoliv jinde a na idiota můžete natrefit bohužel i doma ,-(.

Vracíme se do Skadaru se smíšenými pocity, s myšlenkami na své rodiny, na vše co je nám blízké. A... co tu chtějí? Policajti za zatáčkou, několik, hodně a první co chtějí ať zastavíme. Něco mi gestikuluje, tak vypínám motor, koukám na něj a prý kontrola ok a máme zase jet. Startuji, vyjíždím a nestačím zírat, tedy spíš zírám přímo do kamery, asi točí jak pracují, nebo že pracují ,-). Nekoukal někdo náhodou na albánské zprávy? ,-)

Pokračováním na trajekt v Komani se po roce seznamujeme s pravou, místní dopravou. Vše na silnici teče jako řeka, auta, skútry, motorky, koně, kola, lidé, starci, děti... Ale nikde žádné troubení, nehody. Stačí se šikovně vecpat do škvíry, koukat kolem sebe, nechat se pohltit balkánským způsobem jízdy a sakra si to užijete ,-). Odbočení z hlavní do přístavu jsem lehce přehlédl, ale to by nebylo správné cestování, kdyby vše vycházelo na jedničku. Najíždíme na trochu rozbitou cestu, více rozbitou cestu a celkem tankodrom. Čas nás trochu tlačí a je mi jasný, že si to nejvíc užívá Milan na Versysu... Nakonec do přístavu přijíždíme v půl dvanácté, tedy včas, ale trajekt nikde? V informacích se dozvídáme, že Full. A kterej je full, vždyť tu žádný není? Na ráno prý si můžeme zabookovat a spát v hotelu. Milan dorazil a s vědomím dost dlouhého přejezdu do dalšího cíle si moc hezky zanadává ,-). Ondřej je smířen s cestou zpět. Mě to nedá a šikovně se Milana ptám na ubytování doufaje, že mě nepřehlasují. Rozum vyhrál a šlapeme po příkrých schodech do hotelové restaurace, za 10 euro domlouváme spaní a přiznám se, že jsem spokojen s tímhle úletem, protože hotel je jak ze starého filmu ,-).

Ubytování: Hotel v přístavu na hrázi Komani (10 EUR/ 1 os)

Zápisy z itineráře:
Trajekt Full, hotel luxus cela. Umřel Bud Spencer, už zase? Stará bába francouzská ráno prudí, že nejsme vychovaní ,-). Zalezla do auta a trucuje. Žebračka - ty čuráku, máš tři motorky a nedáš mi kus chleba. Albánská policia a místní TV. Milan - ty vole, ten šutr tu čeká na mě, mít pajcr, tak ho svalím dolů. Hotel u Komani, hajzl, díra ve stropě s prodlužkou a žárovkou.

Den 4.

(Koman - Fierze - Bajram Curri - Valbone)

Ani nemáme sbaleno a už nás ženou na palubu... Chvátneme a po rychlé snídani už koukáme na trůnící motorky na lodi. Povinná káva v hotelové restauraci je silnější než silná ,-), odpískání vyplutí všude slyšet, tak se loučíme se skvělou obsluhou. START. Mé očekávání je velké a sledujeme sborem vzdalující se přístav. Slyším Milana, jak svou osobitou angličtinou křičí "Why..."? Místní pohunek ho nutí otočit motorku, aby popojelo auto dál, ale smysl to vážně žádný nemělo. Nicméně si nenecháváme kazit plavbu a po pár sem, tam posunů motorky se daří jejich úmysl a auto mohlo o 10 cm popojet dopředu. Asi vyvažovali loď ,-).

Plavba. Jedno z míst, cílů, které jsme vloni nestihli. Příjezdová cesta byla sice horší, plán se nám posunul o den dál díky absenci trajektu, ale to vše je jedno, úplně jedno. Plavba stojí za to. S Milanem se kocháme na střeše skoro celou jízdu, Ondřej to jistí pod střechou a kdekoliv ve stínu. Cítím, že mám spálené čelo, nos, uši. No a co, je tu krásně ,-). Místo dvou hodin se plavíme čtyři, předjel nás i autobus na vodě, ale tady nikdo nikam nechvátá. Pan kapitán trochu nezvládá cíl, proud nás strhává a najíždí na vedlejší upevněná loď, která se nám stává nárazníkem. Když koukám na boky ostatních, je to asi normální ,-).

Dnes zkusíme ve Valboně nějaké nové ubytování, hlavně aby bylo blíž k sedlu, ať nemusíme jít daleko po silnici další den. Plán hezký a bydlíme sice jinde, ale hned vedlo loňského místa, jen v hotelu co má o pár hvězd víc. Plno, prostě je všude plno a jsme rádi, že u pana majitele ukecáváme cenu na rozumnou mez. Na večeři razíme do naší známé restaurace, kde do sebe pereme mladého býčka a nespočet piv ,-).

Ubytování: Vila Dini (40 EUR/ 3 os/ 1 noc se snídaní)

Zápisy z itineráře:
Milan nechce otočit motorku na trajekru - musíš je taky trochu nasrat ,-). Hastrman u stolu, asi čtyřprocentní. Vůbec nechlastáme, jenom lejeme.

Den 5.

(Valbone)

Snídaně je lehká, ale je. Pití, foťáky, kamery, telefony do batohu, na nohy vhodnou obuv do hor a jdeme. Od začátku jsem věděl, že to pro mě bude očistec. Prvních 10 kilometrů je fajn, sem tam kopec, nic hrozného. Držíme se všichni pohromadě, někdy něco vyfotím a doběhnout kluky není problém. Ale... Vidím před sebou krásná panoramata, tak fotím, fotím, kluci nikde. Dojdu je zkratkou, která je opravdu kratší ,-). Zase fotím a další uličky pro zrychlení už nenacházím, tak si jdu svým tempem a užívám místa i času. Kluci mají nasportováno, tak ať běžej, každý si to užije po svým. Ondřej má zapnuté Endomondo, to má pak vždy v zadku vrtulku ,-). Dva kilometry před cílem mi tvrdnou nohy, tak si dávám pár kroků, pár vteřin přestávka a tak se dokodrcám přes nejhorší na "skoro" vršek. Už jen kilometr a půl, říkají mi holky, co jdou naproti. Super, asi vypadám dobře ,-). V uších slyším výkřik z vršku od Ondřeje "To nedáš" a říkám si, proč bych to nedal, jsem si to vymyslel, tak si tam taky dojdu. Nahoře se dozvídám, že to myslel vážně. Vážně jsem si myslel, že mě zná ,-).

Když nyní koukám na fotky, je to pro mě nejhezčí místo z celé Albánie a myslím, že i pro kluky. V sedle děláme pár společných fotek a sportovci zase uhánějí zpět, v 15 h bude asi na pokoji teplejší voda ,-). Jen tam stojím, koukám, poslouchám... Tak jo, je čas jít. Potkávám se s Albánskou rodinou a příjemně si povídáme. Paní je nadšená, když zjišťuje kde všude už jsme byli a ještě před loučením mi říká, ať si dám radši pozor, není tady signál, i zvrtnutý kotník by mohl být problém. Boty mám naštěstí dobré, medvěda nepotkal a exuji pívo hned po příchodu do hotelu ,-).

Újmy: Mě bolej nohy, všude ,-). Puchýře. Ondřej šel bez trička, jak to asi mohlo dopadnout, batoh nosí asi ještě teď ,-). Milan je sportovec, nevím o ničem.

Napochodovali jsme celkem 29 km a večer si užíváme v hotelové restauraci. Co budete jíst? Hlavně ne ovečku, to nechceme. Tak nějakou specialitu. Cože? Malinká, jako fakt? No tak jo. A zase žereme skopové, jen "hodně" mladé, že na kostech není ani moc masa. Asi vážně specialita, jen to nedokážeme ocenit, jsme spíš na kvantitu ,-). Pomalu usínáme a nebýt Ondřejovo tokací výuky Angličtiny, asi bych hodil své první albánské čelo ,-).

Ubytování: Vila Dini (40 EUR/ 3 os/ 1 noc se snídaní)

Zápisy z itineráře:
Dali jsme to, i když ne společně. Nebudu se vymlouvat na focení, ale vlastně budu a nohy, ty jsou taky v prdeli ,-). Lekce angličtiny s Rachel, láska jako hrom ,-). Albánská řešení: elektroměr na stromě, míč v díře pro komín.

Den 6.

(Valbone - Bajram Curri - Kukes - Peshkopi - Debar - Struga - Kalishta)

Dnes je první prázdninový den. Ne že by na tom záleželo, vedro je tu pořád stejné, nohy ze včerejšího pochodu jsou na výměnu, sejít po schodech na snídani je boj, natož pak přehodit nohu přes sedlo ,-). Loučení a focení bylo s panem domácím a skvělým vrchním fajn a s vědomím, že stejně nejdeme dnes daleko, usedáme do sedel a jedeme po krásné SH 23 do Kukes a Ohridu v Makedonii. První část jedeme podruhé, tak focení není vyloženě nutné a jedeme hezky s pár zastávkami až do cíle.

Ahoj, my nechceme dnes spát v malých domečcích, máš pokoj? Tak nějak se dá přeložit má úvodní věta s majitelem kempu u Ohridu ,-). Má, vybalujeme, sprchujeme se a hybaj na večeři. Tedy před ní ještě povinné, někdo by řekl i úchylné, focení v Ohridu a už před nás přiletěla tradiční pizza. Mno, pizza. Slaný koláč s tvarohem, řekl bych. Asi nejslabší jídlo za dovolenou. Nicméně vedle u stolu měli něco moc dobrého, takže jen špatný výběr, ne špatná kuchyně. Rakiemi to obsluha vyžehlila, ale po včerejším výkonu jsme všichni utahaní a bez větších výmyslů jdeme spát.

Ubytování: Camping Rino (20 EUR/ pokoj/ 3 os)

Zápisy z itineráře:
Martin zabil vrabce, zase. A k dalšímu jídlu chceme dalšího tajtrdlíka. Pan domácí nás zásobují rakií. Jedna klouzací zatáčka. Příjemné ubytování, milá obsluha, koupání v Ohridu.

Den 7.

(Kalishta - Struga - Pogradec - Korce - Dishnice - NP Bredhi i Drenoves - Dishnice - Korce - Erseke - Vila Germenji Jorgos)

Snídáme šišku salámu ze zásob se včerejší bagetou, loučíme se s obsluhou u kávy a jedeme hledat čerpačku, když tu mají benál fakt levnej. Beru plnou, jsem hned o třicet kilo těžší a žhavíme to na hranice do Albánie. Furt cítím benzín, skra, snad neprasklo mé loňské lepení... Přejedu hrb a něco mě ochvístne. To smrdí, to je benzín, kde se bere? Hm, neuměl jen nedoklap víčko od nádrže, co je schované pod mapou a prostě jsme to neviděl. Cvak, klap za jízdy a drkocáme dál.

Do Albánie, do Korce, do parku Bredhi i Drenoves, kde jsou krásné slepencové útvary a vloni jsme je neviděli, ani když jsem se trhnul a chtěl tam dojet sám. Bohužel jsem si vybral cestu od Drenove a v korytě potoka to za absence signálu v mobilu dobrovolně vzdal. Letos to dáme, hm, i kdybych to měl zase dát sám. Tajně doufám, že cesta od Dishnie bude sjízdná i pro Milana. Stavíme na náměstíčku a jdu se zeptat místňáka kudy tuda na tuhle fotku a cpu mu ji před obličej. Oukej, moment, vyndá jablko a už listuje v mapách. Tady v pohodě, přes Drenoves ani náhodou, hejká na další v tlupě, kteří mu radí přes rameno. A projede to i ON? Ukazuji na Milanovo motorku. Vloni tam dojelo i malé auto, dostalo se mi odpovědi ,-). Milane, zkusíme to jen kousek a uvidíme, jo? Vás znám, stejně pojedete až nahoru. A taky že jo. Milan to po prvním vršku otáčí a jede zpět na náměstíčko s vědomím, že se pár hodin neuvidíme. To ještě nevěděl, že to budou hodiny čtyři... S Ondřejem šplháme do sedla po kamenitý cestě, sem tam potůček, blátíčko, ale ne zase tak strašné, jako třeba vloni na Kir. Vyhoupneme se na hřeben a pohled do okolí je nádherný. Vpravo kopec dolů, vlevo kopec dolů ,-). Cesta po hřebenu je jako z dobrodružného filmu a tak si i připadáme, hezky pod plynem, nahoru, rovinka, mírně dolů, nahoru, gumy drží a rychle se přibližujeme k vysílači, kde mají mít údajně základnu vojáci. Mají a přivítají nás místním hudebním folklórem tak hlasitým že se skoro neslyšíme ,-). Ale nikdo z vrat nevylezl. Navigace mi hlásí, že jsem mimo trasu, ale cíl je jen 3,5 km. Takhle blízko, to si vzít nenechám. Jdeme přes hrb po vyjeté cestě pěšky. Možná bysme ho vyjeli, ale byl to hrb, fakt hrb, asi jako já velikej ,-). Když se blížíme k nějakému stavení, běží nás pozdravit psi a nevrtí ocasy. Kurňa, honem pryč, jen né rychle ,-). Jsme zpět u motorek, nejsou ani dvě hodiny, dnes máme dojet už jen kousek. Tady někde ta cesta musí být, sakra. To nemá cenu, říká mi Ondřej, to nestihneme, Milan na nás čeká dole. Milan to pochopí, bylo by né hloupé, ale přímo nerozum se teď otočit a jet zpátky. Tam se ale s motorkou nedostaneš. Já vím, jdu pěšky. Já tady nikde nic hledat nebudu. OK, já prostě jdu. Protahuji dřevěné nohy z pochodu ve Valboně a s vnitřní radostí si plním další cíl našeho putování po Albánii. Dolů se jde dobře, budu zpět hned. Dokonce už vidím slepence, jo slepence, já vidím slepence ,-)). Ještě kousek, říkám si, ještě malinkej, i když vím, že ten sešup dolu mě pak čeká v marném výšlapu. Cíl, sluníčko, focení, koukání, vnímání, poslouchání, krásné místo... Dělám pár posledních fotek ještě mobilem, než se mi klekne baterka a už šlapu kopec zpět. Grrrr, praskl mi puchejř na patě, co byl přes celou patu. Ale co, jsem nadšenej a s vědomím, že tam Ondřej dávno už nebude, se vracím k motorkám. Chytře bez vody s přilepeným jazykem jsem překvapen, že tam na mě stále čeká. Těžko říct, zda je to proto, že fakt čeká na kamaráda, nebo se jen bojí jet dolu sám, když to není vyloženě asfalt ,-).

Můj výlet mi trval dvě hodiny. Náš výlet celkem čtyři. Co ten Milan asi celou dobu dělal? Když ho poslouchám, prskám smíchy... Nejen že je zase v trenkách, je vedro, tak se přeci nebude pařit v hadrech. Ale dal místním ochutnat slivovici a to chtěli nakonec všichni. To že mu ji vypili není překvapení, ale kdo... Děti. Normálně to koštovaly děti ,-). Zkoušely si oblékat hadry, osedět motorku, koukaly na navigaci jako husy do flašky, ale boty si nakonec nezkusily. Prý si před tím přičichly ,-)). Hezkou skupinku fanoušků tam nasbíral ,-).

Je čas se pohnout, spíme ve Farmě Sotira jako vloni. Nespíme. Mají plno a paní majitelová nás nutí do stanů. Vzpomínáme si na loňskou noc, byla zima i v chajdách. Otáčíme se a jedeme s pochmurnou náladou do penzionu, který jsme míjeli. Pozdraví nás mladík s úsměvem, ubytování není problém, snídaně za pět euro pro všechny a večeři nám uvaří. A jakou, pánové a dámy, motorkáři i nemotorkáři, takovou polévku jsem ještě neměl. Vývar z hovězích hlav, bůůů. Silná, dobrá, plná masa, co bude dál? Celý večer je ve stejném duchu, výborné jídlo, seznámení s panem domácím a kuchařem v jedné osobě, hraní na kytaru, zpívání a ochutnávání rakie té, oné a další. Naše meruňka mu sice moc nešmakovala, použil sousloví "Fabrika" a "Pigment", ale co, my žádní znalci kořalek nejsme a pijeme všechno ,-).

Ubytování: Vila Germenji Jorgos (25 EUR/ pokoj/ 3 os/ se snídaní)

Zápisy z itineráře:
Ondřej a Martin krásnej offík. Milan učil místňáky pít slivovici. Po cestě k Sotiře před námi asi pořádná průtrž. Martin zabil dalšího ptáka. Popíjíme místní pálenku z moruše, ze švestky, domácí med. Pan domácí zahrál na kytaru a u toho nás pozorovala jiřička z konzole. Gastro zážitek, neměli jsme zatím lepší polévku, ani vepřové, fakt pan kuchař. Pěšky na kameny, Ondřej hlídal motorky, já bolavá noha se vydal skrz další dobrodružství a mám 7 km v nohou.

Den 8.

(Vila Germenji Jorgos - Leskovik - Carshove - Permet - Lekel - Jorgucat - Sarande - Ksamil)

Dobré ráno, co si dáte k snídani? Cokoliv, věříme, že vše bude dobré. Tak si pojď vybrat. A už jsem v kuchyni, kde má roztopeno dřevem ve velkých kamnech a z velké lednice vyndává jednu dobrotu za druhou. Kývu na vše... Sýry, med, marmeládu, chleba zapíjíme vlažným mlékem ne bůůů, ale bééé ,-). Loučení je jiné než v předchozích dnech. Přiznávám, uznávám takové lidi, fandím jim, dělají to fakt dobře, poctivě. Nevím, zda se někdy do těchto koutů znovu podívám, ale je to jedno z mála míst, na které si rád vzpomenu.

Večer jsem navrhl, že pojedeme do Ksamilu, což je městečko u moře pod Sarande. Proč ne, tam jsme ještě také nebyli, mi bylo odpovědí. Přejezd kolem hranic s Řeckem známe, cesta děravá, ale sjízdná celkem svižně. Dojíždíme bouřku, přes silnici se valí potoky, ale pořád déšť ne a ne dojet. Myjeme motorky v kalužích a odbočujeme na Tepelene. Přes Řecko se nám nechce, na hranicích spějí a čekačka nám za to nestojí. Cesta na druhou stranu je parádní, klikatá, sem tam díra, ale údolí s řekou Vjosa si zaslouží projet. Děr trochu přibývá, Milan se ztrácí ze zrcátek, trochu to tluče i mě, tak přidávám. Ondřej se nezapře a drží se mě bez problémů. Rovinka, díry přelítávám jak vítr, drb, drb, drrbrbrbrbdrb, kde je silnice...? Zlomila se, takový schod jsme nečekal, mastodont je ve vzduchu, i s kuframa... Mrd ho na zem, záchvat smíchu, jedu, Ondřeji, taky letíš? ,-) Ne, viděl jsem tě jak jsi zmizel, tak jsem ubral ,-)).

Projíždíme Sarande, rozhodně je hezčí než všemi navštěvované Dures. Škoda, že je tak z ruky, tak asi proto. Ksamil nás vítá milým dojmem, hezké moře, pláže kam se podíváš a ubytování nacházíme sice dál od moře, ale za pár drobných. Sprcha, navonět a jde se do ulic. Hned v první otevřené restauraci hasíme žízeň točenou Tiranou a hlad výborným kebabem. Moře je teplé, lidí tak akorát, hezké místo.

Vedle ubytování je obchůdek, kde jsme před obchodem objednali chlazené pívo, které se k večeři hodilo. Relaxujeme, povídáme a... něco se děje. Ondřej si odskočí, je mi nějak divně, povídá. Ondřeji, dělej, musím jít taky, volá Milan. No, pěkný. Mě je fajn, zatím. Co to je? Že by bééé mléko ze snídaně? Nic jiného nás nenapadá, nejsme na to zvyklí, dalo se to čekat. Mě to dohnalo v 6 ráno, ale to až zítra ,-).

Ubytování: Penzion ve městě Ksamil (20 EUR/ pokoj/ 3 os)

Zápisy z itineráře:
Dle ÍTílu další posun, ale žádnej stres, jde se na další den. Mastodont ve vzduchu, děravá cesta je lepší přeletět a přišel nečekaný HOP ,-).

Den 9.

(Ksamil - Butrint - Ksamil)

Probudí mě horko v šest ráno, kluci spokojeně spí, tak proč jsem vzhůru? A sakra, kvaltem na záchod a teď hraju stejnou písničku jako večer oni... Dopoledne prospím, Milan s Ondřejem to mají za sebou, zdá se. Stihnou návštěvu Butrintu a jak mi vykládají krásy o historické městě, ukusuji starou housku co se mi pořád vrací.

No nic, pilule sem, pilule tam, voda, utřít čelo a jdu na motorku, Butrint si nenechám přeci ujít a záchody tam mít musejí. Kluci se jdou koupat, já na lehko přejíždím do 7 kilometrů vzdáleného historického města. A fakt to za to stojí. Tři hodiny chodím mezi ruinami, fotím, nasávám atmosféru a bez nehody ,-). Pokud se někdo dostanete takhle na jih, neváhejte s návštěvou.

Celý den je oproti ostatním rychlý, ale nakonec se potkám s klukama a jdeme na pizzu. Mám hlad, dobré znamení. Dáváme si plody moře v přeplněné restauraci a důvod je jasný, umějí vařit a pizza nás srovnává ,-).

Večerní ruch je na promenádě přímořským oblastem vlastní. Co restaurace, to jiná muzika a o hlasitost se tam perou tak, že se ani neslyšíme ,-). Už předchozí den jsme komentovali autodrom. Každý má vzpomínky z dětství na bourání, asi jen to bourání... Chvilku postáváme a šup, už drandíme s dětmi na jednom placu ,-).

Ubytování: Penzion ve městě Ksamil (20 EUR/ pokoj/ 3 os)

Zápisy z itineráře:
Srací eskapáda. Noční záchodová eskapáda Milana a Ondřeje, mě začala šichta v 6 hodin ráno. 2. rozdělení skupiny, ne z důvodu Offroad cesty, že první skupina prosrala noc, já den ,-). Večrní pizza s mořskými plody, pak hurá na autodrom ,-).

Den 10.

(Ksamil - Sarande - Himare)

Večer jsme to nijak nepřehnali, ráno v klidu dospáváme, jen Ondřej tříská dveřma a tím nám chce asi říct, že přijedeme pozdě, kamkoliv. Slovně, slušně je poslán zpět do postele, a tak vyrážíme opět včas ,-). Vzhledem k předcházejícím událostem navrhuji jet na Himaru, vykoupat se konečně v moři chci i já a na plánovaný offroad beztak nemám sílu. Skupina se tedy nedělí a jedeme po silnici s krásnými výhledy na pláže do námi známého města, Himare. Přes Booking nacházíme rozumnou cenu za ubytování mimo stan a napodruhé, s pomocí místního draka na skútru, ho nacházíme. Bazén, hm, tak to jsme ještě neměli ,-).

Mně se ten telefon nenabíjí... Aha, ani světlo nesvítí. Haló, tady nejde elektrika? Po pár seběhnutí a vyběhnutí schodů se zdá vše v pořádku a vyletnění v košilích jdeme na pláž, konečně ,-). Záměr pozdravit v kempu Kranea místní posádku nám haní plot, zeď a nápisy o soukromém pozemku. Asi nejsme první a poslední kdo si chce cestu zkrátit cestu z Himare podél pobřeží. Po silnici je to znatelně dál, tak je v duchu zdravím a jdeme se vytelit na písečnou pláž.

Voda je famózní, čistá, Milan nás baví skoky s rozběhem a odrazem z míst, kde už jsou spíš kameny než písek. Zkusil jsem, ku..va to bolelo ,-). Stojíme jen tak ve vodě, kecáme, Ondřej zase někam spěchá a jde napřed na hotel. Posílá zprávu o obchůdku, kde dostal ochutnal marmeládu a rakii. Ideální místo na zakoupení dárků domů... Paní kuchařka a prodavačka v jedné osobě nás uvítala pomeranč-zázvorovým likérem a hned jsme věděli, že nespěcháme a dobře nakoupíme. Nakoupili jsme i nakoupili ,-). Realizace společné fotky byla sice náročná, ale nakonec kamarádka paní domácí trefila správný čudlík a máme ji, fotku ,-).

Ubytování: Hotel Frida (26 EUR/ pokoj/ 3 os)

Zápisy z itineráře:
Koupání v moři, ochutnávky v krámku.

Den 11.

(Himare - Vlore - Dures - Skadar - Camping Lake Shkodra Resort)

Tentokrát se budím první já, dopisuji texty na web a pomalu se připravuji v myšlenkách na pomalý konec naší cesty. Sbaleno mám kupodivu první a "zahrabaný" do svých myšlenek jedu napřed do krámku pro vodu. Informace od skoro připraveného Ondřeje, že Milan nahoře ještě pobíhá v trenkách, mě trochu popohnala. Inu, každý má svůj den ,-).

Stačí mi ale pár kilometrů po SH8 o samotě a dostávám se do normálu. Fotím dojíždějící kluky v serpentinách a zase ve skupině jedeme dál, přes Vlore, v Dures se snažíme naivně najít čerpačku s kartami, tak beru za pár šušňů a představte si, první malá čerpačka po s jezdu z hlavní a co, mají to tam. Dostal krtky za odměnu, pro děti, hodný pán, co nás i na svůj záchod nechal dojít ,-). Tiranu objíždíme po SH52, ale kdo chce zažít řidičský očistec nechť pokračuje dál, párkrát jsme si to zažili, naposledy dokonce dobrovolně ,-).

A jsme zase tady, povídám česky smějící se obsluze kempu u Skadaru ,-). Okupujeme stejné místo u přístřešku jako při příjezdu, hrdinové odmítají stavět stany, dobře jim tak. Já bych se pod stolem nebo schody při dešti nevyspal a stavím si malý stan, radši. Nebe je sice nádherně modré, ale běhat v noci a hledat věci, aby mi nezmokli nemusím. Ostatně kluci mají natrénováno, tak jim to nebude činit potíže ,-). Nalehko nasedáme na motorky a jedeme do města něco pojíst a popít. Kečap mají (netuším jak se to píše ani čte, ale takhle nám to vloni prodávající chlapec říkal). Je tu, u stejného rohu, nepamatuje si nás, nečekaně. Dáváme dvě kola dobrot, zapíjíme podivným pivem Kaon a s Milanem se vydáváme hledat poslední dárky domů. Ondřej jede napřed, fouká a modrá obloha už není modrá. I místní zavírají výlohy, fakt se něco žene? Dárky konečně máme, tak následujeme Ondřeje. Hm... Něco se žene. Dávám svůj těžký kufr do stanu, pro jistotu ,-) a běžím udělat pár fotek k vodě. Kapice mě bičují, i když jsem schovaný pod slaměným slunečníkem, tak to po 5 minutách vzdávám, vlny jsou jako na moři.

To přejde říkali místní. To nikdy nepřejde, říkal Ondřej ,-). Přešlo to, je dobré věřit místním a díky bouřce jsme si ani nevařili, vždyť jsme po jídle z města a máme alespoň místo na točenou Tiranu. A jde tam, krásně, lehce, hodně ,-).

Ubytování: Camping Lake Shkodra Resort (5,5 EUR/ 1 os., 1 moto)

Zápisy z itineráře:
Bouřka u Skadaru, pívo bez večeře, spánek od balkónem. Co máš v tom hrnečku? Kafe 2 v 1. Hm, takže vodu s palmákem ,-).

Den 12.

(Camping Lake Shkodra Resort - Koplik - Tamare - Bashkimi - Brezojevica - Andrijevica - Zaton - Mojkovac - Žabljak - Razvršje)

Rozdělení, dnes nás čeká další, dobrovolné rozdělení. Sbaleno máme jako vždy, pro někoho včas, pro někoho ne, ale to už jiné nebude ,-). Najíždíme na SH20, známe jí z loňska, tak zastavujeme jen u skleněných balkonů, děláme společné snímky a mažeme dál. Ta silnice je asi nejhezčí z celé Albánie, tak ji nevynechejte, i kdyby jste měli jet jen na vršek a zpět. Další zastávkou je nám konec asfaltu, poslední domluva s Milanem kudy pojede a s Ondřejem se vrháme skrz drsnej Offroad.

Ten nejdrsnější Off končí po pár metrech a je tu zase asfalt, no co to je? ,-) Milan je bohužel už pryč, tak pokračujeme dál. Po asi 6 kilometry se asfalt naštěstí vytrácí, ale pořád jedeme po cestě připravené na položení koberce, takže hezky, pěkně uválcované silnici. Krásu údolí to ale nesráží, je nádherné, stavím, fotím, jen koukám, zírám. Nacházíme hezké místo pro společnou fotku, v pozadí panorama, my vysmátí, přijíždí motorka s dvojící němců, zakecáváme se tak velké oči v jeden moment jsem ještě neviděl. Stihl při tom ještě ukázat za nás a bum. Asi vítr, Máchale, Ondřeje motorka se zase válí ,-). Posledních pět kilometrů je původní cesta a kličkování mezi stroji, kdy mě jednou skoro srazil magor s bagrem do rokle, byla za námi. Jen pro vysvětlení. Takhle si přijedete k něčemu velkému, pásovému. Vlevo není místo, vpravo trochu, ale čekáte. Čekáte dlouho, nikde nikdo, stroj nevrčí, mno tak to dáte vpravo. Hezky pomalu, opatrně, přeci jen koukáte do pásů na jedné straně a do rokle na druhé. Když jste skoro před ním, on se ten debil rozjede, ale ne rovně, hezky k rokli, hezky na vás! Naivně řvu a naštěstí Ondřej našel v hezkém zmatku klakson. Pásy se zastaví, někdo vykoukne zpoza rohu, co vykoukne, vyčumí! Tak tady to bylo o chlup, tady ano, fuj...

U Vermosh najíždíme na hezkou silnici a hranici ve stylu Třech veteránů do Černé Hory máme během chvilky projetou. Máme signál, píšu Milanovi náš stav a během chvilky přijímám odpověď. Vše je v pořádku, pokračujeme. V MNE je cesta zajímavé od města Mojkovac. Jet podél řeky Tara je zážitek a v Žabljaku jsme byli hned. Na náměstí máme sraz s Milanem. Není tu. Má nás hned odchytávač ubytování, tak za tepla píšu: 10 euro, točené pivo. Odpověď: Taky 10 euro, pošlu souřadnice. Byl tu dřív a odchytnul ho Mišo. Kdo tu někdy byl, asi ví ,-).

Přijíždíme na místo, Milan mává s pivem v ruce, tady to bude dobrý ,-). Mišo je borec, nevíme kolik je toho kolem jeho, ale při čekání na připravení pokoje popíjíme pivko, rakii a sledujeme, jak tu dědeček s babičkou drhnou rejžákem beton venku a zalejvají jej vodou z hadice. Je celkem kosa, tak se po ubytování a sprše stěhujeme do hospody. Holky co připravují pokoje i točí píva. Ale pozor, v baráku níž, takže se chuděrky naběhaly ,-)). Hrají Němci s Itali. Němci sedí před námi a jen s Ondřejem zíráme, jak se dokáže Milan vžít do role italského fanouška, až fanatického ,-). Večer končí, jdeme spát, celkem nakouření, děvčata nás zásobila i rakíí statečně ,-).

Ubytování: Auto-Camp Razvršje (30 EUR/ 3 os./ 1 pokoj)

Zápisy z itineráře:
SH20 - asfalt 6 km za Tamare, potom hezký offík s kličkováním mezi stavebními stroji. Celnice jak ze Tří veteránů. To je samej dylyňák. My jsme se nepřežrali, tak jíme. Ty vole, to si budeme pamatovat (Miloň). Miloň se vytlemil Němcům, že dostali fíka. Italština - Jak to může být složitý, když jsou to cikáni? ,-) Já měl dneska ty rybyčky šroty ,-). Já nejsem nalitej, ale vůbec (Miloň).

Den 13.

(Razvršje - Plužine - Miljevina - Sarajevo - Travnik - Kněževo - Banja Luka - Prijedor - Saničani - Restoran-Pansion Ribarska Prica)

I loučení je tu milé, káva, šunka... Tak zase někdy, my musíme do Bosny, to je daleko ,-). Ale hlavně přes Durmitor. Fotím, točím, fotím. Pokaždé mě dokáže překvapit krásou, velikostí, zajímavostí. Úzká cesta kličkuje mezi skálami, vzduch voní rozkvetlými květy, louky září všemi barvami... A tak zpátky na zem, musíme se dnes dostat do Pričny cestou co neznáme, tak přidat a jedem. Cesta je pořád úzká, ale už není nač koukat mezi stromy, tak to ubíhá pěkně. Blížím se k levé ostré, radši uberu, je to z kopce a koukej, bílá dodávka si to na mě šněruje, marně hledám místo mezi ní a krajnicí, přední, zadní brzda, taneček, trhnutí volantem vidím z blízka, jsem tam, tedy za ní. Pokud bych neubral, pokud, pokud, těch pokud je vždycky hodně. Sedím tu na zadku a píšu tyhle texty, je prostě lepší čekat v zatáčce auto a radši ubrat, než se kasat sjetými hranami v místech, kde to prostě nejde. Alespoň já to tak mám, tedy už mám ,-).

V Plužine máme přestávku, hledáme Jirkovo brašničku s baterkami a kabely, kterou týden před tím vyndal z kufru při nakládání vín pro mě... ,-) Bohužel neúspěšně. Další cesta k Sarajevu byla fajn, prázdná silnice, sem tak kamion, ale pohoda. Navigace mi ukazuje 440 km do cíle, to je dost, ale cestou, co pak známe. Ondřej zkouší pana Googla a ukazuje 360 km, to zní líp, tak se necháme překvapit, přeci nebudeme zase překreslovat loňskou trasu. Po svačině nasedáme na stroje, pouštím Ondřeje před sebe a zírám. Kam jedeš? Ty chceš zpátky do Albánie? Tak začala naše další, kratší cesta ,-). Otočil se a zdá se podle slunce, jedeme správně ,-)). Sarajevo by si měl projet každý, obzvláště ten, kdo nezná jeho historii. Asi nikdy nebudou baráky jako nové a díry, ač zazděné, budou stále přítomné. Provoz je celkem v pohodě, blížíme se ke kruháči, kde máme jet rovně, nejedeme. Aha, pan Google asi mění názor. Ač neradi jsme najeli na dálnici a nechali se dál vytáhnout hlavním tahem bez provozu. Sjíždíme na Travnik a zpětně se dozvídáme od Jiřího, že cesta mimo dálnici byla jeho nejhorším úsekem z celé dovolené. Až do Trube to ale stálo ta za vyliž****. Takový provoz asi jinde v Bosně nenajdete. Naštěstí co následovalo pak byl skvost. Prázdná slince, sice sem tam díra a předjíždějící místňák kdekoliv, kdykoliv, ale krása. Banja Lukou a Prijedorem jsem spíš proletěli a parkujeme motorky na stejném místě u Pričny jako již několikrát.

Miodrag alias Chára je v pohotovosti, takže sprcha, civilní oblečení a jde se hodovat. Kuchyně opět nezklamala, maso, klobásky, kotletky, řízečky, zelenina, pečený buchtochléb, pivo a tentokrát nečekaně i rakie ,-). Když jsme jeli do Albánie, dal jsem Chárovi dárek pro jeho malinkého syna, malou motorku a dobroty. Milé překvapení byl dárek pro mého Sebíka, kachna do vany. Opravdu překvapení, jen trochu velké, kam ho dám? Milan, ten velký kufr má ,-).

Ubytování: Restoran-Pansion Ribarska Prica (41 EUR/ 2 pokoje, se snídaní)

Zápisy z itineráře:
Ondřej poprvé naviguje. Hej jedem, ale proč jedeš zpět do Albánie? ,-) Mňam 7:30 BIG. Beztak byla snídaně až po půl deváté ,-).

Den 14.

(Ribarska Prica - Prijedor - Kozarska Dubica - Kostajnica - Velika Gorica - Zagreb - Ptuj - Lenart - Graz - Bruck an der Mur - Liezen - Linz - České Budějovice - Příbram)

Večerní komunikace ve formě "Big ňam, ňam v 7:30 h" nezklamala, snídáme po 8:30 h ,-). Cesta domů proběhla v poklidu, jen hranice z Chorvatska do Slovinska jsme museli několik set metrové kolony vzít hákem a následně sjet z hlavního tahu, jinak tam jsme i teď. Doma jsme ještě za světla, unavení, ale snad všichni spokojení ,-).

Ubytování: Doma ,-)

Zápisy z itineráře:
Nu Exista...