Den 1.

(Příbram - Sedlčany - Tábor - Brno - Bratislava - Budapešť - Novi Sad)

Tento rok dopadl prst na mapu v místě... Kosovo. Není to úplným překvapením, když jsme totu zemi vloni jen projeli, zdála se zajímavá i přes tak krátký strávený čas.

Důvěřuj, ale udělej si názor sám. Má vůbec smysl jet do Kosova? Zkuste najít informace o zajímavých místech v Kosovu kdekoliv a zjistíte, že toho napsaného moc není. Ano, v diskuzích najdete spousty znalých lidí, co vám napíší ještě víc chytrých rad o vyhnutí se obloukem, nezajímavosti, zbytečnosti. A je to vážně tak? Není tam nic k vidění? Přesvědčte se o tom sami, zajeďte tam, nebo zkuste dočíst tento článek do konce a udělějte si na Kosovo názor pak.

A zase jedeme, na další cestu, kterou si hodláme užít. Složení neměnné, vyzkoušené, prověřené, Ondřej, Milan a já.

S Ondřejem jsme vyrazili v šest ráno z Příbrami a Milana potkali v Sedlčanech. Interkomy se spárováním tentokrát neprudily a mohli jsme se bez zbytečných průtahů vydat na nezáživný přejezd naší domoviny, Slovenska, Maďarska a části Srbska, do města Novi Sad. Ubytování dle fotek vypadalo dobře, cena solidní, kousek od dálnice a tím nás mine ranní špička přes centrum druhý den. Romantickou idylku trochu kazil šroťák přes silnici, ale výlet začal, jde se do města. Směr byl daný, restaurace u Dunaje Kibic. U motorek se u nás zastavil místní borec, že má v kapse 3 tisíce euro a auto prodá kámošovi a chce jednu z našich motorek. Opilej vyloženě nebyl, ale čistej také ne. Etnikum jsme v tu chvíli neřešili. To až kousek dál, když jsme procházeli územím před kanálem, nešlo přehlédnout, že bydlíme zřejmě v Harlemu. Na druhé straně byla situace jiná. Moderní obchody, lidé, Dunaj, Kibic. Jídlo bylo famózní, první točené pivo na cestě už trochu slabší, komáři u vody jsou všude stejní.

Cesta zpět bez újmy, ale zajímavá, tady zase za kanálem, tedy před kanálem. Místních borců tam bylo už víc. I malých dětí, co ještě ani chodit pořádně neuměly. Všude kolem silnice, na zastávkách, ve křoví u rozpadlých domů. Snad tam máme ještě motorky... Vše v pořádku, večer i ráno.

Ubytování:
Vila Bojana (60,- euro/pokoj pro 3 osoby se snídaní, GPS: 45.29504644978904, 19.830174608970243)

Zápisy z itineráře:
Opálení Němci levoproudaři. Chánov. Skvělá bašta u řeky.

Den 2.

(Novi Sad - Bělehrad - Čačak - Novi Bazar - Rožaje - Pejë)

Probuzení bylo svěží, snídaně už sice tolik ne, ale nepohrdnete přeci čímkoliv do žaludku. Motorky stály na svých místech a denní světlo proměnilo čtvrť na normální, obyčejný okraj města. Kde jsou ti místní, co hulákali na měsíc jako vlci a skřehotali z křoví? Někde dospávají, zřejmě v rozvalinách okolo šroťáku, které končí s kanálem oddělující pulzující město.

Ten den jsme měli před sebou dvoje hranice. Do Černé Hory a do Kosova. Cestou jsme vzpomínali, jak na rozdělaném úseku vloni málem smetl mercedes Ondřeje, jak jsme objížděli rozdělané úseky s právě pokládaným asfaltem místy, kde jsme s bočními kufry dřely o lampy, značky a cokoliv kolem a byli rádi, že už to mají hotové a cesta o to lépe ubíhala.

Hranice. Představoval jsem si, jaké by to tady bylo jet autem. Děs. Na motorce máte výhodu a letos jsme ji měli o to větší, jelikož jsme jeli bez bočních kufrů. Takže několikakilometrové kolony před hranicemi jsme lehce prokličkovali a dokonce nám nezkazil náladu ani černohorský celník, který cosi hulákal, tak jsme zajeli o jedno auto zpět. Před Kosovem jsme koupili povinné strachovné za 10 euro, vše bez front a kolon a během chvilky jsme byli v letošním cíli.

Serpentiny do Pejë byly třešničkou na dortu. Ubytování je předem domluvené v Hotel Camp Karagaq. Pan hoteliér byl už vloni velice vstřícný, mluvící naším jazykem a během zimy jsme si vyměnili pár emailů s informacemi, co v okolí navštívit. Pořídil jsem i mapu od Freytag & Berndt, kde jsou nějaké tipy, ale celkově se toho nedá moc najít a není nad to mít informace od místních.

Sprcha, čisté oblečení, večeře. Kam jinam, než do osvědčené restaurace EDI, kde ugrilují cokoliv. Cestou jsme zahlédli starou budovu, prázdnou, ale pořád svým způsobem zajímavou. Jednalo se o zkrachovalou banku Bankkos (zkratka pro Bank of Kosovo). Aktuální majitel je Prince Coffee a co z toho udělají, mě neskutečně zajímá... U Ediho doporučujeme Grill Mix, od všeho něco a porce taková, že to sníst jen tak nejde. K tomu se hodí pivo a to lze jen pochválit. Peje je podobné našim pivům a maso lahodně doplňuje.

Noční život v ulicích byl stejný jako minulý rok. Přehlídka všech věkových skupin krouží hlavní ulicí, přeplněné podniky na náměstí, hlasitá hudba z diskoték. Ale vše v poklidu. Tento poklid ruší všudypřítomná žebrající drobotina. Malé děti, větší, maminky s miminky, neustálé dotazování u stolů i v ulicích. Sledovali jsme místní, zda jim dávají drobné a minimálně. Těžko říci, zda jen odevzdávají tržby rodičům, nebo opravdu nemají co jíst.

Byl čas jít spát. Měli jsme štěstí a nahlédli na svatbu v ubytování. Opravdu jen nahlédli, do takového luxusu by se naše sandály a kraťasy moc nehodily :-D

Ubytování:
Hotel Camp Karagaq (60 euro/ 4 osoby, GPS: 42.6533686N, 20.2887258E)

Zápisy z itineráře:
Holky na promenádě jsou prý ranařky. Konečně zatáčka a někdy štěrk. Pojeb od černohorského celníka. Prdele už dnes bolí.

Den 3.

(Pejë a okolí)

Třetí den jsme měli v plánu projet soutěsku Rugovo až k hranicím s Černou Horou. Počasí přálo a silnici M9 ukrajujeme každou minutou. Všude kam dohlédneme je nádherná příroda, národní park Bjeshkët e Nemuna byla skvělý tip od pana domácího. Hranice do Černé Hory jsme překročit nepotřebovali, i když s trochou snahy by betonové zábrany objet šly. Dělníci opodál se divili, proč jedeme zpátky, co je špatně? Nic, my nechceme pryč, my chceme poznávat Kosovo.

Ať uhnete kamkoliv, vždy vás něco překvapí. Cestou k jezeru Liqeni i Kuqishtes jsme potkali krajana z Hodonína, kdo by tam čekal náš jazyk? Další odbočku po červené jsme nedojeli, skončil asfalt, to by nevadilo, ale skončilo vlastně cokoliv, mapy se vůbec nechytaly. Ale stačilo sjet zpět a uhnout na další odbočce, až jsme se vyškrábali do obce Sheja podi jakupit... To jsou panoramata.

Případně předchozí okruh Bogë - Shkrel - Koshutan - Drelaj, kde nás překvapil honosný Grand Hotel Belushi. K dokonalosti chyběla jen nějaká hrabátka. Byl to přesně ten den, který jsme očekávali, krásný den. Teploty se vyšplhaly na nesmysl a sjezd k Lumbardhi i Pëjes přišel vhod.

I přes spousty zážitků den nekončil a volba padla na návštěvu nedalekého kláštera Visoki Dečani. Nevyhnutelná kontrola vojáky KFOR byla rychlá, mějte u sebe rovnou pas a je to s minimálním čekáním. Návštěva je to zajímavá i pro lidi nevěřící, historie je daná a vědět o ní cokoliv není na škodu.

Dneska zkusíme večeři někde jinde, říkali jsme si přes den. A samozřejmě, skončili jsme zase u Ediho a nelitovali ani kousku masa, pivka, pečiva :).

Ptali jsme se místních, proč je všude kolem tolik psů? Lidé z okolních vesnic se stěhují za prací do Německa a nemají srdce na to zabít psa. Ti se stahují do měst a místní to tak berou. Nejsou agresivní, sem tam štěknou na nevítaného přespolního, jinak nic.

Ubytování:
Hotel Camp Karagaq (60 euro/ 4 osoby, GPS: 42.6533686N, 20.2887258E)

Zápisy z itineráře:
Nekonečné serpentiny. Krajan z Hodonína. Občas díra v krajnici. Koupačka v řece. Dítě se leklo psa, až se vykrysilo na koloběžce, a pak ho vyfuckovalo. We are motorbikes, it is terrible :-D.

Den 4.

(Pejë - Mrasor - vodopády Mirusha - Pejë)

Omeleta, zelenina, káva, džus. Další výborná snídaně v hotelu Camp Karagaq. Honem do sedel, čekal nás Mirusha Waterfalls a první náznaky deště. Na jedno z parkovišť jsme přijeli brzy a u vodopádů byli snad první. Kluci už byli ve vodě, když jsem teprve montoval foťák na stativ :). Scenérie byly úchvatné, místo kouzelné a neustále byli vidět lidé po skalách kolem. Nedalo mi to a po koupání šel na obchůzku. Kluci se oblékali, ale když jsem se vrátil, nikde nebyli... Asi šli k motorkám, tak jsem poklusem popoběhl za nimi. Tam nebyli... Snad nešli na Ferraty, o kterých jsem pořád brblal? Vedou i na další vodopády. Běžel jsem zpět k vodopádům, tam také nebyli. Ucítil jsem kouř z grilu, už je mají, už je grilujou :-D. Se stativem, foťákem, plavkami uvázanýma k foťáku jsem začal lézt na první žebříky. Celkem svižně, měl jsem špatný pocit. Po deseti minutách na mě Milan hledí, co tam dělám, že nejsem vepředu, Ondřej už tam je. Žijí, nikdo je nejí, opouštím Milana na místě s bezpečnou výškou od vody a lezu za Ondřejem. Místo to je opravdu nádherné...

Večer jsme ani nepřemýšleli, zda půjdeme na večeři jinam. Edi byl jasnej, hlavně jsme mu slíbili ochutnávku mandlovice. Sledovat s místními EURO a popíjet mandlovici byl zážitek. Ale opravdu dobrý. Ptali se na situaci u nás, na fotbal, jídlo opět báječné a pivo opravdu chutné. Asi nejhezčí, přinejmenším nejzajímavější večer na celé cestě.

Ubytování:
Hotel Camp Karagaq (60 euro/ 4 osoby, GPS: 42.6533686N, 20.2887258E)

Zápisy z itineráře:
Vodopády - napájené občerstvení traktorem. Milan - už to schne.

Den 5.

(Pejë - Dečani - Dakovica - Prizren - Zhur - Dragaš - Kukajan - Brod - Hotel Arxhena)

Před odjezdem z Pejë jsme si udělali procházku do Patrikana e Pejës. Jde o komplex čtyř kostelů, který je opět hlídán a je potřeba se prokázat pasem. Byli jsme jediní návštěvníci a po příchodu otevřela matka představená hlavní kostel. Bez váhání jsme chtěli vejít, ale bravurní angličtinou nám sdělila, že nejsme patřičně oblečeni. Podívali jsme se na sebe, v motorkářském nejsme... Aha, dlouhé kalhoty jsou problém, tedy naše kraťasy. Dveře ale nezabouchla a nabídla nám průsvitné šátky na zahalení nohou. Uzel šel lehce a už jsme se producírovali uvnitř.

Cílem dne byl hotel Arxhena, který nám sloužil jako startovací tábor pro výšlap na nejvyšší horu Kosova, Rudoku. Cestou jsme se prošli po Tailors bridge, historickém mostu, jinak se ničím moc nezdržovali. Bylo potřeba šetřit síly na další den... A tak jsme se po ubytování šli projít :). Naštěstí jen pár kilometrů, následovalo koupání v ledovém bazénu a ohřátí ve vlažné sauně. V recenzích na Googlu má tento hotel rozporuplné hodnocení a jelikož jsme tam spali dvě noci, víme proč. První číšník byl super, večeře super, pivo super. Druhý den, druhý číšník už tolik ne. Ale vyloženě strašné to nebylo. Vtipné je placení. S terminálem může pracovat jen jeden a větu momento, kolega, jsme slyšeli často.

Hotel byl plný omladiny. Zřejmě nějaký tábor, ale podle hluku všude, opravdu všude, se jednalo spíše o výlet dětí z pasťáku. Dva o trochu starší je měli na povel a ve škole by za to dostali přinejmenším pětku, dvakrát podtrženou. Ale jedno z dětí nás pozdravilo česky a chvilku si s námi slušně povídalo. Škoda, že jsme na něj neměli pak štěstí, dozvěděli bychom se o té sebrance víc.

Ubytování:
Hotel Arxhena (100 euro/ 3 osoby se snídaní, GPS: 41.9652597N, 20.7108406E)

Zápisy z itineráře:
Dědek dá bllinkr a přednost neřeší. Milan je robot - zaklepej si na hlavu, jestli neduní. Kluk v hotelu umí česky. Mají tu ledový bazén.

Den 6.

(Hotel Arxhena - Rudoka e Madhe - Hotel Arxhena)

Když jsem hledal informace o Kosovu, všude byla zmíněna jako nejvyšší Děravica na severu země. Došlo ale k upravení hranice mezi Kosovem a Makedonií a tím se stala nejvyšší Rudoka e Madhe s rozdílem pouze 2 metrů. Pro nás to znamenalo poznat další oblast a nejvyšší se prostě počítá :).

Budíček, pořádná snídaně v hotelu, batohy na záda, teplejší oblečení na sebe a hurá nahoru na horu.

Vyfotili jsme se před startem, ať máme porovnání s příchodem. Ovšem hned následoval výživný úvod podél lanovky. Po čtyřech kilometrech Ondřej vyhodnotil situaci jako marnou a bez náznaku studu to otočil. Myslím, že by to dal, tedy pokud by nenásledovalo to, co neplánovaně následovalo :). Cesta nebyla dobře značená a u každé červené čmouhy na kameni nebo klacku jsme měli radost.

Pokračovali jsme dál údolím, kolem malého vodopádu až k velkému statku na dohled. Signál tu není a někdo volal od statku kamsi dál. Po dalších kilometrech jsme zjistili oč jde. Dohnali jsme spousty ovcí a zřejmě pan domácí volal na další pasáčky, že se někdo blíží, či cokoliv jiného, ale v horách je volání umocněné okolním klidem.

Anglicky jsme si toho moc neřekli. Srbsky že prý. Také ne. Ale Čechoslovačku jsme rozluštili a když jsem oprášil ruštinu, bylo hned veseleji. Přes zimu tu nejsou, jen v létě a byl spokojenej, když se dozvěděl, že ovečky také u nás máme, jen né tolik :). Vnuk, možná syn nás mlčky sledoval, ani nedutal. Další podivení přišlo, že jdeme na Rudoku, prý tam prší, tak proč? Zeptal jsem se, Sabaka, jsou hodní? Ne, ne, Sabaka ne.. A vedl nás kolem. Měl jich tam snad osm, nevím, neustále hlídali stádo a pobíhali kolem. Dokud jsme byli na dohled ovcím, byli stále u nás.

Šli jsme dál, podle tyčí s červenou barvou, konečně značená cesta, jen ne k Rudoce. Ale zjistili jsme to celkem brzy, tak 500 m před vrcholem, a to přeci nejde nechat jen tak být. První vrchol pokořen. Snad mi nebudou chybět síly na Rudoku a tohle by Ondřej dal.

Znovu jsme se pozdravili s pasáčky a samozřejmě dělali, že víme kde je Rudoka a ukazovali pro ujištění správným směrem. Otázka, vážně jdete ještě dnes na Rudoku, nás trochu znejistila.

Nabijte si před cestou pořádně mobil a pozor, když odejdete z pokoje v hotelu a nenecháte kartu za dveřmi, tak se nenabije! Ano, i to se může stát, naštěstí měl Milan plnou baterku a značení začalo být zase viditelnější. Ne na dlouho. K vrcholu jsme to měli snad už jen 4 km, ale šli jsme po špatném hřebeni a byla možnost se vrátit a přijít o hodně nastoupaných metrů, nebo to zkusit vylézt. Ne vyjít, vážně vylézt. Do toho přišly mraky, my na všechny čtyři a po kamenech vzhůru. Milana jsem ani neviděl, jaká se hnala mračna a nahoře toho moc vidět nebylo, Rudoka určitě ne. Vylezli jsme u velblouda, alespoň tak to vypadalo z dálky. Zpátky tudy fakt nemůžeme... Tady už si Ondřejem moc jistý nejsem.

Nechal jsem Milana poodejít a šel si svým, pomalým tempem. Před vrcholem jsem potkal čtyři lidi, poslední se zastavil a prohodili jsme pár slov. Návštěvníci z USA, proč by ne, podle oblečení a výbavy byli jiní.

DOKÁZALI JSME TO, jsme na Rudoce! Mraky, vítr, to je jedno, jsme tady :-D

Při cestě zpátky jsme byli obezřetnější a poctivě hledali červené značky, ať nemusíme přes velblouda. A úspěšně je nacházeli, jen do jiného sedla, sakra, sníh nás vlákal svým směrem, sestoupali jsme hodně. No nic, chvilka klidu, telefon do ruky, pár otoček dokola a bylo jasno, zpátky nahoru, do vedlejšího sedla, zpět ze Severní Makedonie. Tohle by už Ondřej nedal, na tom jsme se shodli, to už bylo fakt moc.

Z kopce se jde vždycky lépe, nakonec jsme trefili správný směr a pokračovali ve stejných stopách, kudy jsme šli v opačném směru. Když jsme míjeli statek s ovečkami, byly už doma, tedy na okolních kopcích, jinak jsme kromě psů nikoho neviděli. Když jsme měli tohle zajímavé místo za hlavou, uslyšeli jsme dětské volání: Hello, hello, hello. Tichý chlapeček nás zdravil přes celé hory a mával. Bylo to tak dojemné, možná mu děda řekl, že se nevrátíme, nevím, ale volal, mával, kde mu bude jednou konec.

Túra trvala přes deset hodin, celkem jsme našlapali přes 30 km a nastoupali přes 1600 m. Hustý. Sprcha, večeře, spát, zítra už se budeme koupat v moři.

Ubytování:
Hotel Arxhena (100 euro/ 3 osoby se snídaní, GPS: 41.9652597N, 20.7108406E)

Zápisy z itineráře:
Bez zápisů.

Den 7.

(Hotel Arxhena - Brod - Dragaš - Zhur - Kukes - Puke - Ulcinj - Niki Apartments)

Cestou k moři jsme si připomněli krásné silnice v Albánii. Skadarské jezero jsme podjížděli a silnice, kterou jsme projížděli autem před pár lety s rodinou, už byla hotová.

A přeci jen se něco zajímavého událo. Předchozí večer jsme byli s Milanem utahaní z pochodu a nechali na Ondřejovi, ať zařídí ubytování u pláže v Černé Hoře. Ukázal jsem mu oblast, kde to bude fajn, co nejblíž k vodě. A když jsme jeli po hlavní silnici u Velike Plaže, hodil blinkr vlevo, do interkomu říkám: Kam jedeš, moře je na druhou stranu. Tam, co si včera vybral, odvětil a jel dál. Nechal jsem ho, ať objednal, co objednal, těšil jsem se k moři. Přijeli jsme k penzionu, zaparkovaná motorka, super, tady to bude dobrý. Následovalo představování, odkud jedeme, co si dáme, další představování s dcerou, otevření piva, bylo veselo, super rodina, až do chvíle, kdy padla otázka jak jsme objednávali ubytování? Přes Booking, včera. Aha, ale vy jste měli přijet až zítra a neobjednali jste to přes Booking. Následovalo trapné omlouvání, ale vzali to s grácií, ani pivo nechtěli zaplatit :-D. Napodruhé, vlastně napotřetí to už Ondřej trefil zcela přesně a hurá k moři :).

Pláž mě překvapila, před pár lety nebyla tak plná, ale je přes deset kilometrů dlouhá, sem se vejde lidí... Bydleli jsme zhruba v polovině a procházka dne vedla směrem k Ada Bojana. Přes deset kiláků jsme prostě dát museli i Ondřej šel, ač trochu protestoval. Ty se rozchodíš a příště s námi tu HORU vylezeš :-D. Večer jsme zapili Vranacem u fotbalu, schovaní uvnitř před krvežíznivými komáry.

Ubytování:
Niki Apartments ( euro/ 3 osoby, GPS: 41.899392203438026, 19.309269664632343)

Zápisy z itineráře:
Bez zápisů.

Den 8.

(Niki Apartments - Velika Plaža - Niki Apartments)

Ke snídani jsme si dali ochutnávku z místní pekárny, tady je snad všechno výborné a honem na pláž. Tentokrát jsme šli na druhou stranu. Lidí opravdu hodně, ale není divu, moře je tu krásné, písek kam se podíváš. Koupání vystřídalo točené pivo s grilovanými olihněmi, výborné... Cesta se nám krátila, večer kopíroval předchozí (Ondřeji, máme u tebe Vranace :) a čekali nás dva poslední, tranzitní dny.

Až pojedete kolem pláže na hlavní slinici, zastavte se u stánku se zeleninou. My si vybrali ten nejmenší, kousek od odbočky k ubytování. Nejen že to stojí fakt málo, ale pěstují si to hned za stánkem a co jsme ochutnali, bylo výborné. Meloun si zaslouží největší pochvalu, jako med, opravdu byl jako med.

Ubytování:
Niki Apartments ( euro/ 3 osoby, GPS: 41.899392203438026, 19.309269664632343)

Zápisy z itineráře:
Bez zápisů.

Den 9.

(Niki Apartments - Bar - Kotor - Dubrovník - Split - Zadar - Karlovac - Záhřeb - Ježdovec)

Zkusili jsme jet podél pobřeží a celá Černá Hora, ač je krásná, je lepší projet vnitrozemím. My jsme si dali pár hodin ve městech, nemluvě o hranicích s Chorvatskem. Pak už se jelo dobře. Ubytování u Záhřebu bylo vynikající a pizza se stala poslední večer tradicí.

Ubytování:
Krapec apartments ( euro/ 3 osoby, GPS: 45.77718288040591, 15.842535985109098)

Zápisy z itineráře:
Bez zápisů.

Den 10.

(Ježdovec - Ptuj - Maribor - Graz - Linz - české Budějovice - Příbram)

A je tu poslední den, vyloženě dálniční. Před Grazem jsme se rozloučili s Ondřejem, jel na Vídeň a my pokračovali stejnou cestou. Najeli jsme přes 3 tis. kilometrů, zažili spousty skvělých chvil a v pořádku se dostali domu k rodinám. Rád bych poděkoval parťákům za super výlet a společnosti GPS Dozor za možnost mít opět v motorce kouzelnou krabičku, díky které nás můžete při cestě vidět ON-LINE.

A KAM PŘÍŠTĚ? To jsme řešili i po večerech v Kosovu. Samozřejmě, že konečně do... Ale to je zatím překvapení :-D

Ubytování:
Doma

Zápisy z itineráře:
Bez zápisů.