Den 1.

(Příbram - České Budějovice - Dolní Dvořiště - Linz - Liezen - St. Michael in - Bruck an der Mur - Frohnleiten - Camping Lanzmaierhof)

Tentokrát v jiném složení vyrážíme do Bosny v pátek odpoledne. Milan bohužel letos nemohl, ale přidal se k nám Jirka, Pavel s Dančou a opravdu to stihl i neskutečný pohodář Kuba :-).

Mě (Martina) a Ondřejem znáte. Ale například Jiří, na jaře pořídil krásnou BMW 1150 GS, se kterou sice do terénu nechtěl a po prvním dnu v Bosně měl nutkání to otočit směrem k domovu, se nakonec tak vyjezdil, že si mimocesty začal užívat. Pavel vyvezl svou ženu Danču na BMW 1200 GS ADV s vědomím, že bude muset někdy sesednout, aby si offroad také trochu užil. Nakonec to nebylo ani mockrát potřeba, skoro vše zvládli bravůrně ve dvou a kde ne, nemohl moc dovádět :-). A Kuba si hezky vodil nesmrtelnou Hondu Africa s nekonečnou zásobou salámů, klobás a jiných dobrot, co tahal z kufru na každé zastávce, jako kouzelník králíky z klobouku :-). Ale jíst se musí samozřejmě a představení je pro začátek dostatečné, vždyť čtěte dál, je toho, či bude dost :-).

Je pátek, před druhou hodinou, před naším barákem a čekáme na Bukovou (Pavel a Danča), ať spárujeme všechny interkomy a vyrazíme. Komunikaci nakonec necháváme být s větou, pak to večer u piva spárujeme. Čeká nás něco málo přes 400 kiláků a volíme dálnici. Se hned první den nepřetrhneme, mimocest si užijeme v Bosně přeci dost. 5 motorek není 3, ale cesta není záludná a pohodlně se všichni prokousáváme prvními kilometry a před západem slunce nalézáme malý kemp v Rakousku před městem Graz. Se zásobou piv hezky zahýbáme, spárovat interkomy nějak nestíháme ,-).

Ubytování:
Camping Lanzmaierhof (13 euro/ osobu, stan, moto, GPS: 47.252396, 15.318483)

Zápisy z itineráře:
Start: 107 400 km

Den 2.

(Camping Lanzmaierhof - Frohnleiten - Graz - Lenart - Ptuj - Zagreb - Hrvatska Kostajnica - Prijedor - Saničani - Ribarska Prica)

Vstávat a cvičit, je ráno a dnes už budeme v Bosně, přesně v penzionu Ribarska Prica, kde nás čeká opět obžerství ,-). Ráno zpestřujeme tankováním u bezobslužného stojanu v němčině, Slovinsko projíždíme mimo dálnice s malým zaváháním u Ptuje a Chorvatskem to jde samo.

Konečně Bosna, jen najít schovanou odbočku v Kostajnici a jet přímo na Kněžicu. Pro začátek myslím dobrý, na rozježdění. Asfalt se mění na děravý asfalt, a pak cestu bez asfaltu, s krásným šotolinovým povrchem ,-). Místy trochu hlubším, ale nic, co by nezvládla každá guma, i silniční. Dle pohledu do tváře jsem naštval Jiřího a věta "Offroad mám splněnej, můžu domů" stačila :-). Možná to řekl později, každopádně zjistil, že to jde a díky tomu se pouštěl další dny do větších eskapád ,-).

Rybářská Prična, jídlo, pivo, ujetá muzika, hurá, rychlá sprcha a jdeme na to... Nektarů nepočítaně a jeden Jelen padl, spárovat interkomy nějak nestíháme ,-).

Ubytování:
Ribarska Prica (14 euro/ osobu se snídaní, GPS: 44.922222, 16.765833)

Zápisy z itineráře:
33 stupňů, kolony na hranicích, první Offroad na Bih - oblaka prachu. Co Danča, je v pohodě? Jo, interkom byl nabitej, tak jsem ho vypnul ,-)).

Den 3.

(Ribarska Prica - Saničani - Prijedor - Novi Grad - Bihač - Štrbački buk - Martin Brod - Podovi - Etno Selo Dodig)

Snídaně v Pričně nezklamala, tak moc nás nabudila, že se Ondřej jal umýt svou motorku, na cestě zatím poprvé ,-). Dnes máme v plánu koupit místní sim karty v Bihači, je neděle, nemají otevřeno celý den, tak neleníme a vyrážíme přímou cestou. Jet kolem řeky Una je více než oko potěšující, barva tyrkysová, zelená, čistá, ledová, krásná. Silnice prázdné, radary snad vypnuté, 2 včely či jedna hustá vosa aktivní, naočkovali cestou Ondřeje a už stojíme v klimatizovaném obchoďáku a řešíme naše spojení se světem.

Národní park Una (Sjezd: 44.728237, 16.009043)
Před obcí Dubovsko sjíždíme k závoře, platíme vlezné a užíváme bezasfaltky. Začíná krápat, jedeme dál až k hlavnímu parkovišti atrakce. Aut je tu celkem málo a ty vodopády, nádhera. Dřevěné chodníky vedou kolem dostatečně, fotíme, kocháme se, čumíme... Popisovat to nemá smysl, koukněte na fotky, přijeďte se podívat. Nakocháno, jdeme k motorkám, dojdeme a je to tady, první pořádnej déšť. Běžíme pod stříšku, kde si objednáme místí kávu, v malých kalíšcích vychutnáváme sílu a čas využíváme na zprovoznění simek v telefonech.

Martin Brod (Parking: 44.489719, 16.143167)
Hele, támhle už neprší... Vyrážíme o pár kilometrů dál na Martin Brod, kde jsou říčky a vodopády mezi baráky. Šotolinka hezká, vyrazím napřed, abych udělal pár fotek motorek, což se daří, ale než nalezu zpět do sedla, opět začíná krápat a v Martin Brodu už je to zase lejavec jako kráva. Zastavuji u boudiček a zjišťuji polohu ostatních. Nastěhovali se nějakým místním do garáže, tak přejíždím ,-). Zase leje, dnes se nám daří, ale když už jsme tady, jdeme s Jirkou něco pofotit. Za pár drobných se nám ukáže opět krásný vodopád s dalšími menšími, co mají lidé na svých zahradách a všude kolem baráků, to je ale relax bydlení ,-).

Etno Selo Dodig (Restaurace: 44.420437, 16.405395)
Na internetu našel Ondřej chaloupky jak z pohádky a dá se v nich spát? No jasně... Dnes se nám stejně do stanů díky počasí nechce a nabíráme kurz k odpočinku. Vítá nás majitel se slovy "Kamarádi" a je jasno, zůstáváme dvě noci :-). Můžeme jen doporučit, atmosféra skvělá, jídlo výborné, ubytování stylové, motorkáře má rád a zná všechny místní trasy, které ochotně poradí...

Piv nepočítaně, spárovat interkomy nějak nestíháme ,-).

Ubytování:
Etno Selo Dodig (10 euro/ osobu, GPS: 44.420437, 16.405395, https://etnoselododig.weebly.com)

Zápisy z itineráře:
Vyfoť nás, ne ne, píp, píp, cvak. Ondřej 2x žihadlo, 2x slejvák, krásné cesty bez aut. Otvírák, nech nám ho tady! Ženská u cesty, Pavel povídá, že má plochý nohy ,-). Kojit vodníci z mostu, jen dvě věci smrdí jako ryba ,-).

Den 4.

(Etno Selo Dodig - Podovi - Velika Klekovača - Podovi - Etno Selo Dodig)

Velika Klekovača (GPS: 44.430171, 16.508943)
Dnešní cíl je bývalá radarová základna Velika Klekovača, která je od roku 2004 nevyužívaná. Dle pana domácího nevadí když prší, cesty nejsou blátivé, jen si máme dávat větší rozestupy, jelikož kameny létají a létají... A měl naprostou pravdu. Prší, není tu bláto, ale kamenů co do kapes se nevejde a při pomalé jízdě se motorky nemotorně hrabou pomalu vzhůru. Danča hlídá naše špinavé prádlo a neumyté nádobí v chatičkách. Vlastně ještě kufry, ve kterých máme frajersky nepromoky...

Kuba jede napřed, že pomalu to nejde. Já to uzavírám, ale nechávám vždy předchozí poodjet, pak se svezu a tak dokola. Jiří se v polovině odpojuje, i tak klobouk dolů, že se s námi vydal na těch galuskách. Je to v místě, kde na sebe ještě vidíme. Kuba je už asi nahoře, Pavel v nedohlednu a Ondřejovi vidím zadní světlo, jinak jen mléko, všude kolem jenom mléko. Dobré pro lidi, co mají strach z výšek :-). Ani nevím, jestli se mi tam chce ject, slyším Ondřeje v interkomu. Nevím co jsem mu na to přesně řekl, ale jede dál. To jsou ale panoramata... Dojíždíme Pavla, čeká na nás na volném plácku a nevím proč, rozhodl se nám ukázat jaký je silák, pokládá báwo, zvedá báwo a jedeme dál ,-). Vidět není opravdu nic, na rozcestí mi Pavel říká: "určitě tudy", tak jedu, málem sebou seknu a to ke mě jde Kuba se slovy: "Jeď vpravo, leží mi tam motorka". Leží, protože jel vpravo :-). Odcouvám kousek, pomůžeme s motorkou, a pak už na sebe během chvilku koukáme na vršku jako zmoklé slípky, ale spokojení :-).

Cestou dolu nabíráme Jiřího a ve stálé teplotě 12 stupňů sjíždíme na asfalt. Danča nás očekává s úsměvem, prý toho hodně stihla, asi na Facebooku a jdeme zapít náš první, vyjetý kopeček :-).

Je celkem zima. Tam nahoře jsem kamna, můžeme tam usušit oblečení... Oblečení, úplně durch, pořád zima, to samo neuschne. Přesouváme se nad restauraci, kde je skvělá místnost. Pavel sice pořád odkrývá naháčovi zadek na zdi, ale věřme, že jen pro správnou kompozici při focení ,-).

Nektar teče proudem, v kamnech praská dříví, oblečení krásně usychá. Jídlo opět výborné a už létají i panáky. Přesně, skládají se, padají, hoří, je čas jít spát ,-).

Interkomy spárovány, stačilo je všechny zapnout ,-).

Ubytování:
Etno Selo Dodig (10 euro/ osobu, GPS: 44.420437, 16.405395, https://etnoselododig.weebly.com)

Zápisy z itineráře:
Když to vezmeš kolem a kolem, není špatně na tom světě. Ninja. Mlha, déšť, 2x odloženo, durch mokří. Kamion = LT. Čokla taky nechci... You pořádně ,-)). Pšouk - taková zemitá chuť...

Den 5.

(Etno Selo Dodig - Podovi - Drvar - Rore - Bosansko Grahovo - Gornje Peulje - Jezero Šator - Zelenkovac)

Tohle patří do včerejška, ale vzhledem k tomu, že je jedna hodina ráno, patří to trochu i sem. Dopisuji info na web a jdu po jedné spát...

A máme krásných 4:30 ráno a jsem vzhůru. V 5 hodin čerstvý jako rybička utíkám na onu místnost, a tak to mám pořád, hezky, pěkně, než všichni vstanou. To bude ale krásný den...

Moc nemluvím, nejím, piji, tedy zapíjím různé pilule a trpím. V jednom z předchozích večerů jsme řešili turecký záchod a záchod v přírodě. Obecně mám s oběmi osobní problém. V ten den se mi debata z obojího vrátila, už se považuji za profesionála ,-).

Jezero Šator (GPS: 44.167496, 16.601942)
Dost osobních věcí, vyrážíme zvesela k jezeru, kam vede prý zajímavá cesta. Už cesta do Rore stojí za to a u odbočky k jezeru zaváháme. Borec v autě nás zrazuje, že tudy je to Hard Offroad a že to neprojedeme. V tom nás mine motorka ve dvou a jedou. Hm, tak jedeme. Borec je asi asfaltový jezdec a my si užíváme každý metr skvělé cesty. Protáhneme si to na Gornje Peulje a pak zase krásná cesta. Tady vpravo, ne vlevo, ne tudy, hm tak jo. Tudy asi ne, dál nejedu, já taky ne, tady se jen těží dřevo. Ufff, máme správnou cestu, nalézáme pro mě nepochopitelný hotel, ale místo je to krásné. Vaření, koupání, odpočívání, každý dle svého gusta a jdeme dál, do Zelenkovace.

Kamp Zelenkovac (GPS: 44.39232, 16.98245)
Při plánování jsem tento kemp našel náhodou, ale málo co dokáže tak zaujmout. Hodnocení více než hrozné, ale ta dřevěná bouda, nebo spíš složené budky na sobě, to se musí vidět :-). Druhá polovina cesty od Šatoru je fajn, konečně i zatáčky a po neusmlouvané ceně 15 euro za osobu se stěhujeme do srubu, boudy, baráčku. Tady mé dnešní vyprávění končí. Po jedné sušence za den jdu spát a děkuji Kubovi za Colu, kterou mi z hospody obětavě donesl. Možná právě ona mohla za mou pohodu, co jsem měl hned druhý den ,-).

Ubytování:
Kamp Zelenkovac (15 euro/ osobu, GPS: 44.39232, 16.98245, http://www.zelenkovac.org/)

Zápisy z itineráře:
V Zelenkovaci byli všichni navátí, nebo zhulení. Ranní smlouvání z 15 euro na 10 se nepovedlo. V dáli jsme slyšeli rány a řev, ale kluci se vrátili celí ,-). Martin od rána řídký případ s hustým běháním. Jezero Šator, Jiří už může na Pichce ,-). Pavel a Ondřej koupačka v ledárně.

Den 6.

(Zelenkovac - Šipovo - Kupres - Blažuj - Pločno - Posušje - Grude - Ljubuški - Kravica vodopády)

Budí mě hlad, dobré znamení ,-)

Ač se cena za ubytování domlouvá předem, někdo se rozhodl jít smlouvat dnes ráno. Nečekaně to nijak nedopadlo, ale přežili všichni :-). Jedeme na jih, nejdřív zkoušíme již z dálky viditelnou, nádhernou cestu na Vitrenik, ale vozej tam díly na větrné elektrárny a nás nechtějí pustit. K tomu všemu se na nás valí bouřkové mraky, tak jedeme dál, směr Pločno, konečně ,-).

Pločno (GPS: 43.599139, 17.564319)
Sjíždíme k jezeru Blidinje a s úžasem na něj hledíme. Tady někde je přeci to Pločno, vždyť jo, koukáme na něj. Objíždíme jezero a odbočujeme na krásnou šotolinku. Po pár metrech zastavujeme na společnou fotku a Danča nám odsud bude krýt záda, když se chceme projet ještě tam za tu zatáčku nahoru. Je mi dobře, je mi moc dobře. Jedeme za první výjezd a je mi jasné, že to dnes půjde. Asi po 4 kilometrech slyším v interkomu, že Ondřej ani Pavel dál nejedou. Ok, já to ještě kus zkusím, odpovím. Jedu dál, zatáčka střída zatáčku, hezká šotolinka se mění v poměrně rozbitou cestu, ale pořád to jde. Vjíždím do míst, kde je jen holá skála a ohořelé borovice. Cesta se barví černí a kaluže plné popela jsou výukou tance. Najednou se mi připojil interkom a volám, haló, vy jedete taky? :-) Nejdou, ale dostal jsem se někam nad ně a zřejmě se vidíme. Spojení se ztratilo a jedu dál, projíždím pravou zatáčku, dost utaženou, dost v kopci a místo stěrku a kamení jsou to spíš schody ze skály s velkými kameny. Nechci spojkovat, nechci zastavit, to bych lehnul, je to hnus, přidávám pořádně plyn, motor skoro vyskočí z motorky, ale nezdechne a vyskáču ten hnus za zatáčku. Nezastavuji, to už bych dál nejel, pokračuji, adrenalin zastává dobře svou práci. Další "kaluž", ale nespadl jsem v první, nespadnu ani ve druhé a pomalu ukousávám metry k vrcholu. Blížím se k další pravé, ostré, moc hezké zatáčce, do které moc nevidím, tak sesedám a jdu se podívat jak to vypadá za ní. Boty mi klouznou, co to je? Prší? No to snad ne! Cca 4,5 km před cílem? Třeba nebude tak zle, vždyť jen krápe... Hrom... A sakra, to mi za to nestojí, ty horo jedna, nevidíme se naposledy. Opatrně se otáčím a sice trochu zklamán, na druhou stranu spokojen, že jsem pro výjezd udělal co šlo, se vracím za ostatními.

Příjezd z Pločna
Mám to jen kousek, už vidím ostatní. Jsou oblečení v nepromocích, kde jsme vysadili Danču. Točí můj příjezd, ale něco je špatně. Včera jsem se dozvěděl, že na mě byli všichni "nasraní", ale jen Danča měla odvahu mi to říct do očí hned ten den. Půl roku plánuji cestu a v Itiniráři Pločno je. Stojíme před Pločnem, tak co jiného udělat, než jet? Vymýšlím věci, abych je splnil, ne o nich jen mluvil. Tímto se dotčeným hluboce neomlouvám. A proč to sem nyní píšu? Paměť je krátká a pokud by někoho náhodou napadlo se ke mě znovu přidat, berte na vědomí těchto pár vět, jiné to se mnou prostě nebude a předejdeme tím třeba i nějaké cévní příhodě ,-).

Jirka Caponord alias Jirka BMW
Dnešní den není o mě a pokusu vyjet co nejdál. Živě před sebou vidím, jak ke mě na čerpačce přijde Jirka, v očích mu jiskří a s tou nejupřímnější radostí mi říká: "Vyjel jsem stejně daleko jako kluci" ,-). Mít v tu chvíli medaili, dám mu ji! Jsi dobrej, na těch gumách dojet tak daleko je výkon. A to jsi před cestou říkal, že offroad nepojedeš ani náhodou a jsem rád, že jsi to porušil ,-).

Kravica vodopády
U vodopádů platíme vstup a sjíždíme s motorkama ke schůdkům, kde už se nevejdeme. Z výšky jsou vodopády krásné, z blízka nádherné. Foťáky sebou a za popíjení kávy s Jirkou cvakáme jednu fotku za druhou. V dálce vidím Ondřeje a Kubu, jak neodolali a zase se cachtaj v té ledárně. Předpokládám, že se Pavel někde potápí ,-). Večer jako malovanej, až se nám nechce nikam jet. V mapách je tady ikonka kempu, ale kde je, tady težko... A přitom stačilo zvednout hlavu a podívat se na velikou tabuli s nápisem ECO Camp. Akce se rozjíždí, jdeme za šipkou, nacházíme další ceduli s telefonním číslem. A je to, spíme tady. Údržba těl proběhla za pohledů kolemjdoucích v řece, beztak byla tak studená voda a byli daleko... ,-). Kuba jde napřed na pivko, dnes má svátek, musí toho hodně stihnout ,-). Mají prý jen do desíti, ale mají točené a nakonec jdeme ke stanům až po půlnoci? Povinná desinfekce a jak jinak to mohlo dopadnout, než fotografickým divadlem, posuďte sami, jak nám to jde ,-).

Ubytování:
ECO CAMP Kravica (20 euro/ 6 osob, 5 stanů, 5 motorek GPS: 43.156044, 17.611851)

Zápisy z itineráře:
Pavel se seknul ve svém počítání Zetorů. Kemp a vodopády super, jen ten hmyz. Déšť v horách a první oblékání nepromoků.

Den 7.

(Kravica vodopády - Čapljina - Buna - Vrelo Bune - Dračevice - Nevesinje - Gacko - Čemerno - Tjentište - Kemping Mladost)

Po nočních uměleckých aktivitách je ráno jako vařit dlouze tažený vývar. Žádný spěch, vodopády bez lidí, koupání, skákání, focení, snídání, balení a výjezd po super chodníčku z eco kempu.

Vrelo Bune, Blagaj Tekke (GPS: 43.255997, 17.902184)
Příjezd k pramenu řeky Buny je horký, 35 stupňů, parkujeme na slunci a jdeme se podívat na zajímavou přírodní "atrakci". Je příjemné procházet kolem lidí a cítit různé druhy voňavek a parfémů... Ostatní si to o našem průchodu asi nemyslí ,-). Stojíme pod skoro 100metrovou vápencovou stěnou a hledíme, jak se valí z jeskyně cca 43 000 l/s vody. Derviše sice žádného nepotkáváme, ale klášter vybudovaný v roce 1420 tam zapadá, patří.

Původní plán byl dojet na výchozí místo pochodu na Maglič. Plány měníme, Jirka s Kubou se zítra odtrhnou a pojedou pomalu domů, aby pak nemuseli poslední den urazit cca 800 km. A než vyrážet od Magliče, kde je sice hezký offroad, ale zbytečně by je zdržoval, přijíždíme do kempu Mladost v obci Tjentište. Jak to bývá, při příjezdu prší. Zjišťujeme v recepci hotelu cenu kempu a pan vrchní a recepák v jednom nám nabízí, že zavolá do jiného kempu, který je zdarma, zda tam mají sprchu. Nevím, jak si tohle máme přeložit ,-).

Já jsem muzikant a přicházím k vám z české země
Něco mi cinká v motorce, když jedu do zatáčky, slyším Ondřeje v interkomu. Jako hodně a hned zastavujeme, nebo málo a dojedeme na nějaké parkoviště? Na parkovišti si jestřáb Pavel okamžitě všímá, že na Yamičce chybí šroub na vidlici předního kola. Operativně s Kubou hledají jiný a během chvilky jedeme dál. Pořád mi tam ale něco cinká, asi povolené dráty v předním kole? Pavle nebo Kubo, projedete to někdo? Věta hodna zápisu, Ondřej by radši půjčil své děvče (slovní obrat ,-) než motorku, musel být opravdu hooodně nervózní :-). Zastavujeme u studánky, kde si Ondřeje všímá kolemjdoucí a ukazuje mu na zadní, poloprázdné kolo. Byl to drát, jeden, zaraženej do gumy. Servisáci Pavel s Kubou se opět vrhají do práce a díky Jirkovo bombičce jedeme brzy dál.

Kemping Mladost je velice zvláštní místo. Koupací nádrž v nejdelším místě 170 m dlouhá, poloprázdná, obrovská, bez lidí. Rozbourané a spálené pozůstatky rekreačních budov kolem, sprchy a záchody v kempu v hodně retro stylu, vše tak trochu depresivní. Večer trávíme v hotelu Mladost, kde je exkluzivní kuchyně a nečekaně jsme opět přežraní... Večer zakončujeme slivovicí, jdeme spát.

Ubytování:
Kemping Mladost (6 euro/ osobu, stan, moto GPS: 43.354167, 18.689444)

Zápisy z itineráře:
Ondřej drátem do motorky

Den 8.

(Kemping Mladost - Prijevor Maglič - Dobro Polje - Sarajevo - Kněževo - Banja Luka - Ribarska Prica)

Dnešní dej je plný překvapení, změn a zvratů. Ráno se loučíme s Jirkou a Kubou, mají v plánu dojet co to půjde, rozdělit si cestu domu na tři dny. Tedy Kuba nejspíš nakonec na dva, ale to se uvidí. Danča s Pavlem chtějí na vodopád nad Sarajevem a já s Ondřejem zkusit alespoň dojít k jezeru Trnovačko u Magliče.

Prijevor Maglič (GPS: 43.288186, 18.716650)
A zase to počasí. Měním plán z pochodu k jezeru na dojetí k místu výšlapu, projít se po okolí a dle aktuálních dešťových mraků se rozhodnout co dál. Danča s Pavlem mění své rozhodnutí jet na vodopád a jedou s námi. Po hezké cestě, sem tam rozbité přijíždíme k vrátnému, platíme vlezné a jedeme dál. Tentokrát jedu první a užívám si lehčí, sem tam klouzavý offík s plnou parádou. Jsme nahoře, hned pod horou. Mraky letí kolem neskutečně rychle, jen na pár vteřin se ukáže kus Magliče a hned je zase zahalen do šedivého mléka. Ale ten pocit, ten vzduch, To místo... Jdeme s Ondřejem k blízké rozhledně, pofotíme a já tam ještě chvíli zůstávám a absorbuji atmosféru. Neuvěřitelné, krásné, i když toho není moc vidět. Jaké to musí být nahoře, na hoře ,-). Vracím se zpět s místním psem k ostatním, kteří sledují nakládání koní vším možným na výstavbu chaty. Pavel stál nejblíže a už dostal funkci, drží naloženého koníka za opratě, aby jim nezdrhnul, kůň myslím ,-). Život tady asi nemají místní úplně nejlehčí, nevím, z té chvilky těžko soudit.

A zase to počasí
Při sjezdu přibržďujeme u vodopádu, který hučí, ale je bohužel docela daleko. Příště, až budu nahoře spát s výhledem na hvězdy, třeba stihnu i dojít k vodopádu... Ale dost snění, počasí. Mapa mraků dává jasně najevo, že vodopád nad Sarajevem je zbytečný, vodopád bude celou cestu, kamkoliv odsud. Padá rozhodnutí, jedeme na Ribarskou Pricu a píši Jirkou ať nám tam drží fleka, pokud dnes končí také tam.

Ať se práší za kočárem. Máme to cca 350 km, počasí vyloženě přívětivé, zrychlíme to dálnicí ze Sarajeva na Zenicu. Když už jsme na dálnici, poprvé na dovolené zrychlujeme s Pavlem na povolenou rychlost a Ondřejovo Yamičku nutíme zvýšit tolik propagovanou spotřebu ,-). Letíme jako ptáci, leje jako na moři, těšíme se na dobré jídlo a pití u Cháry a ejhle. Kolona jako prase před naším sjezdem. Proplétáme se několik kilometrů mezi auty a na začátku kolony nás zastaví hasič se slovy, voda strhla silnici a zatopila tunel. Pěkný... Kolem pobíhají vojáci, hasiči, přijede sanitka, ale ani tu nepustí dál. Naštěstí nebyla urgentní. Hasič, asi velitel zásahu běhal od nás až k ústí tunelu, neustále něco řešil a po necelé hodině povídá: "Jeďte dopředu, před tunelem sjeďte do protisměru, zpět dojedete do města Kakajn, zabočíte, odbočíte, řeka, stará cesta a jeďte". Super, vyrážíme, v tom nás zastavuje jiný, trochu pupkatý pán v reflexní vestě, co jako děláme??? Takže zase čekáme, ale nakonec nás pouští a dorážíme do Kakajnu. Odbočit, zabočit, řeka nikde a jsem v kýblu. Všude auta, bloudíme všichni, tomu říkám správné řízení dopravy v krizovém plánu. Ondřejovo navigace nás nakonec dokáže vymotat a po pár brodech na silnici a nekonečném předjíždění jsme z toho venku. Zmínil jsem Ondřejovo navigaci. Nevím jak ji má nastavenou, ale cesta do Pričny byla zábavnější, než jen na Banja Luku, Prijedor a zpět na Saničani. Nejen že byla kratší asi o 15 km, ale nebyl na ní ani kousek asfaltu, super ,-). Po zastavení mi povídá Danča: " Já si myslela, že se to tobě bude líbit". Díky Ondřeji, pěkná tečka na konec dne ,-).

Jiří v 17 h odepsal "Jsme 110 km před Mariborem". Kde asi dnes skončí ,-). Utahaní jdeme po jídle a třech pivech spát...

Ubytování:
Ribarska Prica (14 euro/ osobu se snídaní, GPS: 44.922222, 16.765833)

Zápisy z itineráře:
Bez zápisu

Den 9.

(Ribarska Prica - Prijedor - Kněžica - Novska - Zagreb - Graz - Linz - Dolní Dvořiště - Příbram)

A je tu poslední den, tedy pro mě. Když už jsem tady, dotáhnu to dnes až do Příbrami, těším se domů ,-). Ondřej má chuť si cestu prodloužit a chce jet ještě někam dál, nebo si cestu rozdělit na dva dny. Danča s Pavlem už přesně nevím, ale asi dle sil a chuti.

Snídaně v Pričně jako vždy výborná, společné focení s Chárou a jeho kamarádem, nyní už naším kamarádem a vyrážíme. Během dne se dozvídáme, že Jirka s Kubou už dorazili domů, hezky si to kluci také dali ,-). Naše cesta byla, jak to říct, dlouhá, tím pádem nudná, ale za zmíňku stojí jedna veselá příhoda. Před sjezdem na Bruck an der Mur jsem navrhl placené tunely neobjíždět, je dost hodin a chci už být doma. Demokraticky byl návrh schválen, ale opozice to vzala celkem špatně, a pak jsme potkali kamaráda Ondřeje, co s námi jel Rumunsko 2012 a BalkanTrip 2013. Já už jsem imunní, a pak se mi naštěstí vybil interkom, ale ostatní členové výpravy byli celkem vykulení ,-).

Zbytek cesty byl ve stejném rytmu, zastávky na protažení, občerstvení, až nás dojel Ondřejovo kamarád a doprovázel domů. Zde mám jedno doporučení. Kamaráde, nejezdi mi hned za zadkem, když ti to svítí nahoru a jako kráva. Jsem po cestě utahanej jako kráva a tím pádem vidím úplné hovno. Zpomalil jsem a podobnými slovy jsem mu vysvětlil, ať jede dopředu. Naštěstí tento kamarád jel s námi, protože nakonec zachránil Ondřeje od spaním na čerpačce. Jeli napřed asi trochu rychleji, až mu vypadnul knot ze zadní gumy. Knot, co vydržel cestu po dálnici 130 km/h, se naštěstí rozhodl emigrovat pár kilometrů před domovem. A zpět ke kamarádovi, bydlel kousek od čerpačky, dovezl kompresor, Pavel nasadil další knot a já už uháněl ke garáži, kde na mě čekala Káťa a napůl spící Sebík ,-).

A co říci závěrem? Jet sám, ve třech, nebo v pěti motorkách, je vždy rozdílné. Ani v jednom případě špatné, je to o lidech, ale jiné. Nyní mluvím/píši pouze za sebe, s cestou jsem spokojen a budu na ní rád vzpomínat. Bylo by divné, kdyby se nestal nějaký ten exces, ale nebylo to nic, co by přehlušilo ostatní zážitky. Tím vám všem děkuji za účast, Ondřeji, Jiří, Dančo, Pavle a samozřejmě i díky největšímu kliďasovi, Kubovi ,-). A co bude příště? Já už asi vím, ale nepovím, to už zase jinde jsme, bude jiná vesnice ,-).

Veliký dík patří společnosti GPS Dozor, díky které jste mohli být celou cestu s námi a sledovali jste online naše bloudění po krásách Bosny a Hercegoviny ,-).

Ubytování:
Doma

Zápisy z itineráře:
Tachometrových: 2823 km, GPS Dozor: 2866 km